MAGIE


Slovo „magie“ pochází z řeckého slova „mageia“ ve významu čarodějnictví, kouzelnictví, ve starořečtině také nacházíme slovo „magos“ označující kněze, kouzelníka nebo kněze-čaroděje, obecně někoho, kdo má schopnost vcházet v kontakt s nadpřirozenými silami, případně je ovládat. Kořen slova je pak pravděpodobně odvozen ze staroperského označení osoby nadané nadpřirozenými schopnostmi. (SKA, pojmosloví s.123)
V současnému obecném povědomí je obsah pojmu magie vedle provozování čarodějnictví a kouzelnictví velmi často vnímán v poněkud nelichotivém kontextu jako provozování kouzel, triků, klamů či šarlatánství.
Obsah pojmu magie z hlediska kulturní antropologie je ovšem daleko širší a bohatší. Kulturní antropologie považuje totiž magii za významný kulturní fenomén, který patří k nejstarším kulturním projevům lidstva vůbec a lze jej nalézt u nejrůznějších časově i zeměpisně vzdálených kultur. Vzhledem k tomu, že magie zaujímala a dodnes hraje významnou roli ve všech známých kulturních společenstvích, hovoříme o ní jako o univerzálním kulturním jevu. Je nepochybné, že magické myšlení se od počátku významně podílelo na utváření kultury a podílí se na něm dodnes. Podle antropologa Josefa Wolfa je magické myšlení v našem genofondu neobyčejně hluboce zakořeněno a je součástí našeho každodenního uvažování.(Wolf, J.: Člověk ve světě magie, s.7) To je možná tvrzení, s nímž se ne každý dokáže ztotožnit. Následující text se bude snažit na řadě příkladů ukázat, že do značné míry tomu tak skutečně je.
Především bude nezbytné podat alespoň stručnou charakteristiku pojmu, kterým se hodlám zabývat. Magií rozumím v následujícím kontextu víru v nadpřirozenou sílu nebo síly prostupující vším a s ní úzce související přesvědčení, že tato síla nebo síly mohou být zvláštními úkony evokovány a donuceny plnit vůli člověka nebo jednat v jeho prospěch.
Nalézt prvopočátky magického uvažování našich dávných předků a důvody jeho vzniku je velmi obtížné. Zřejmě ovšem, jak tvrdil významný kulturní antropolog Bronislaw Malinowski „magie existovala odjakživa jako esence lidské duševní činnosti a má silně emocionální základ.“ Názorů na vznik magického myšlení existuje celá řada a není nutné pro účely tohoto příspěvku je dopodrobna rozebírat. (zájemce je možno odkázat na sborník Člověk ve světě magie, s.13-23)
V následujícím textu se budu opírat především o teorie, které tvrdí, že magické uvažování pramení z obav a úzkosti, neboť člověk byl od počátku své existence konfrontován s pocitem fyzické nedostatečnosti a bezmoci: proti nepřízni počasí, nedostatku potravy, přírodním katastrofám, nehodám, zraněním, nemocem postihujícím jedince samotného nebo jeho blízké, ale především bezmoci vůči smrti. Cítil se tedy nejspíše obklopen nepřátelským světem naplněným neznámými silami určujícími běh událostí v celém kosmu, přírodě i v lidském životě. Z tohoto pocitu pravděpodobně pramenilo také přesvědčení, že existuje způsob, jak tyto vše prostupující magické síly ovládnout a donutit, aby se člověku podřídily. Magické myšlení tedy pomáhalo snížit strach a obavy z existence, z těch jevů, na něž člověk nemá vliv, překonávat krizové situace a v neposlední řadě čelit strachu ze smrti.
Podstatou magického myšlení je tedy
a) předpoklad existence napřirozených sil
b) přesvědčení, že tyto magické síly lze donutit, aby se člověku podřídily a jednaly v jeho prospěch.
Nástrojem domnělého ovládnutí nadpřirozených sil se stal systém magických rituálů a úkonů, tedy kouzla. A přesto, že postupem času a s rozvojem vědění lidé stále hlouběji pronikali k podstatě přírodních zákonitostí, nikdy nebyli a dodnes nejsou s to ovlivnit všechny události svého života, navodit ty, po kterých touží, a odvrátit ty, jichž se obávají. Proto se vždy obraceli a dodnes se obracejí k magii často v touze ovlivnit realitu.
Toto chápání kořenů magického myšlení nacházíme u již zmíněného antropologa Bronislawa Malinowského, který předpokládá, že „magický rituál vzniká z úzkostné tenze, kterou umožňuje odreagovat… má zajistit úspěch, o jehož dosažení se pochybuje.“(SKA, pojmosloví s.124) Podle Malinowského je kořenem magického konání tendence k expresi vzniklá ve stavu úzkosti. Hypotézu o vzniku magie z pocitů bezmoci a úzkosti potvrzuje také fakt, že k častějším projevům magického myšlení a konání spojeným s nárůstem pověrčivosti a pověrečných praktik - pověra je zjevným pozůstatkem a projevem magického myšlení - dochází zcela prokazatelně zejména u lidí vystavených extrémním podmínkám nebo u lidí, výsledek jejichž činnosti je do velké míry závislý na náhodě (hráči, lovci, rybáři, námořníci, sportovci, válečníci, ale také studenti před zkoušce, herci apod.).
Objektem seriózního vědeckého bádání se magie stala až v souvislosti se vznikem etnologie a kulturní antropologie a jednou z prvních a nejvýznamnější prací o magii bylo dílo britského etnologa a antropologa Jamese George Frazera nazvané Zlatá ratolest (1911-1915). Tento vědec je řazen mezi kulturní antropology reprezentující tzv. „evolucionismus“. Zastánci tohoto proudu v KA se klonili k názoru, že lidská kultura se vyvíjela postupně od nejjednodušších k nejsložitějším projevům bez ohledu na to, v které části světa k tomuto vývoji docházelo.( Podrobněji viz Soukup, V.: Přehled antropologických teorií kultury, s. 23-38.)
V duchu této teorie Frazer tvrdí, že magie stojí u kořenů nejprimitivnějších náboženských představ, že je tedy vývojově starší než náboženství a že toto se z ní na určitém stupni vývoje lidstva vyvinulo.
Jaký je ovšem podle tohoto vědce rozdíl mezi magií a náboženstvím? Základní princip magie i náboženství je stejný: spočívá v přesvědčení, že existují síly nadřazené člověku, které řídí chod přírody a lidského života. Podstata náboženství pak podle Frazera tkví v úsilí tyto síly si naklonit, usmířit je sliby, praktickou činností jim činit potěšení, přinášet jim oběti a zalíbit se jim. Magie na rozdíl od náboženství nenaléhá na vyšší moc prosbami, spíše se jí pokouší vnutit vůli toho, kdo magický úkon provádí.
Frazer ovšem v duchu evolucionismu nachází také souvislost mezi magií a vědou.
Magie je založena na víře v jednotu a řád přírody - snaží se odhalit (samozřejmě po svém) příčiny dějů a jevů a na základě jejich znalosti ovlivnit impulsy, které určují řád světa. Stejně postupuje také věda, proto podle Frazera v magii jsou obsaženy zárodky vědeckého myšlení: z alchymie se zrodila chemie. Podle Frazera si magicky uvažující člověk počíná obdobně jako vědec - hledá, na jakém principu fungují zákonitosti přírody. Jeho úroveň poznání je v porovnání s moderní vědou ještě nízká a proto souvislosti, které nalézá, jsou mylné.
V magii platí, že pokud je dodržen správný postup magického úkonu, žádaný výsledek se musí dostavit. Jestliže se nedostaví, znamená to, že správný postup dodržen nebyl, nebo se do magického úkonu vmísila nežádoucí síla. Ve starověkém Egyptě se obřady, které měly zajistit rozvodnění Nilu konaly zpravidla těsně před obdobím záplav - prováděním magických úkonů přispíval člověk k průběhu událostí v náležitém řádu. Víra v magii pak byla udržována díky tomu, že občas magické úkony skutečně byly provázeny žádoucím výsledkem, neboť provozování magických úkonů je silně emocionální záležitost, což hraje roli v posílení soudržnosti společenství, či sebedůvěry jedince v případě riskantních akcí, zejména ovšem ovlivňuje výsledek léčebných postupů. Právě psychologický mechanismus - silný emocionální náboj společně provozovaných magických úkonů je zdůvodněním toho, proč magické úkony mohly stmelit členy určité komunity, posílit jejich pocit sounáležitosti a dát jim společnou sílu.
Podle Frazera byl ovšem magicky uvažující člověk postupně stále častěji konfrontován s neúspěchem magických úkonů a postupně došel k přesvědčení, že nadpřirozené síly jsou příliš mocné na to, aby se daly ovládnout, že tedy nezbývá, než se jim kořit, vlichotit se do jejich přízně a tak podle Frazera vznikly nejstarší formy náboženství.
V této práci podal Frazer první ucelený výklad magie a jejího významu v životě pravěké, primitivní i novodobé společnosti a vytvořil v kulturní antropologii dnes již klasickou teorii založenou na srovnávací analýze projevů magického myšlení v různých kulturách.
Ve Zlaté ratolesti předkládá Frazer také své dělení praktické magie na dvě větve:
a) pozitivní magii, která je návodem k určitému jednání s cílem vyvolat žádoucí výsledek
b) negativní magii provozovanou se záměrem zabránit nežádoucímu výsledku tím, že určité jednání bude zakázáno nebo mu bude nějak zabráněno. Tuto větev nazval Frazer TABU.
Významný vídeňský psychoanalytik Sigmund Freud byl Frazerovými pracemi a zejména jeho vymezením negativní magie natolik zaujat, že se sám nechal podnít k intenzivnímu zkoumání jevu tabu v lidské kultuře a psychice a věnoval tomuto problému samostatnou studii. (Freud, S.: Totem a tabu.)
Frazerovi se ovšem v citované práci především podařilo vystihnout základní moment, na němž je magické myšlení založeno, a tím je víra v tzv. „sympatetii“, skrytý vnitřní soulad, který panuje mezi určitými jevy, věcmi nebo ději, na jehož základě se mohou či dokonce musí navzájem ovlivňovat. Magie založená na tomto předpokladu byla Frazerem nazvána magií sympatetickou. (Frazer, J.G.: Zlatá ratolest, s.18-48)
Abychom pochopili, jak vůbec domněnka sympatetického vlivu mohla vzniknout, zaměřme se na jeden obecně známý a nesmírně důležitý duševní pochod, jímž je asociace, neboli sdružování představ. Naprosto běžně nám pohled na určitou věc, jev, předmět nebo člověka na základě větší či menší podobnosti či dokonce jen nepatrného shodného detailu připomene jev či osobu zcela jinou, ovšem v něčem se shodující s pozorovaným objektem. Tato schopnost naší mysli je nesmírně důležitá, neboť na jejím základě člověk začal používat symboly, mluvit a posléze v některých kulturách také psát a číst. Zřejmě už ve velmi dávných dobách lidé zaregistrovali tuto schopnost našeho myšlení a rozvíjeli ji, ovšem na poli magie a magického myšlení to vedlo k předpokladu, že jestliže podobné vyvolává podobné v naší mysli, mělo by tomu tak být i ve skutečnosti. Tak se zřejmě zrodila jedna větev sympatetické magie
a) magie napodobivá čili imitativní též homeopatická vycházející z předpokladu, že jevy a objekty, které jsou si navzájem podobné, na sebe musí navzájem působit podle zásady, že podobné vytváří podobné. Napodobivou magii lze nalézt ve většině kultur v dosti podobných projevech. Nejznámější je zřejmě proslulé malajské kouzlo hojně provozované i v karibské oblasti pod názvem woodoo založené na přesvědčení, že lze zranit či zničit nepřítele tím, že je rituálně poškozeno nebo zničeno jeho zpodobení. (Konkrétní příklady viz Frazer, J.G.: Zlatá ratolest s. 20-21.)
Tyto praktiky jsou našemu racionálnímu uvažování poněkud vzdálené, přesto paradoxně nacházejí ohlas i v mysli moderního člověka: velmi často je součástí různých protestních shromáždění demonstrativní ničení podobizen politických odpůrců, upalování jejich figurín apod., nahromaděné vášně davu se zpravidla zejména v době revolučních převratů vybíjejí na symbolech nenáviděného režimu - portrétech, sochách i pomnících jeho představitelů, jak jsme tomu byli často svědky i v naší národní minulosti.
Existenci pozůstatků víry v napodobivou magii v myšlení současného člověka lze také dokumentovat na vztahu, který má celá řada lidí k vyobrazením, nejčastěji fotografiím svých nejbližších. Je běžné, že lidé nosí fotografie svých blízkých a milovaných osob při sobě a tyto podobenky pak nabývají obzvláštního citového významu v době odloučení či v krajních životních situacích, v případě živelných katastrof, válečných či revolučních událostí apod. Samozřejmě že lze namítnout, že taková podobenka je pouze připomenutím, symbolem drahé osoby, stěží bychom ovšem našli někoho, kdo by vyobrazení milované osoby dobrovolně zohavil, propíchal mu oči či je jinak znehodnotil, pokud je s touto osobou v láskyplném vztahu. Naopak, je běžné, že pociťuje-li člověk k jisté osobě zášť, přinese mu určité uspokojení, jestliže může její vyobrazení zesměšnit, zohavit nebo zničit. Pokud je takto veřejně zohaven či zničen portrét vládce či jinak společensky významné osobnosti, jako např. papeže, má takový čin značný emocionální náboj, který vyvolává ve veřejnosti silnou odezvu a může být v některých právních systémech i trestně stíhán.
S velkou dávkou pravděpodobnosti, i když zcela nepochybně to tvrdit nelze, stála víra v napodobivou magii také u zrodu dnešního výtvarného umění. Malby, kresby, sochy a plastiky totiž původně nejspíše sloužily jako magické objekty a odborníci se domnívají, že jejich estetická funkce byla druhotná. Proslulé kresby a malby objevené zejména v jeskynních komplexech v jižní Francii a severním Španělsku (Lascaux, Le Tris Fréres, Rouffignac, Montespan, Altamira, Castillo a další) měly zřejmě magický charakter, vyobrazení pravěkých zvířat, která se na nich vyskytují, byla patrně v představách paleolitických lovců totožná se svými objekty a měla domnělou magickou moc na ně působit. Jestliže bylo vyobrazeno velké množství lovných zvířat, měla být zajištěna hojnost stád a potravy, která byla podmínkou přežití společenství. Bylo-li zvíře na vyobrazení zraněno, probodnuto nebo zabito, proběhl lov v magické rovině úspěšně: zvíře již bylo „předsmrceno“ a ve skutečnosti pak již nemělo být zdaleka tak obtížné lov úspěšně realizovat. Tato tzv. „lovecká magie“ mohla skutečně docela dobře fungovat, protože působila jako „psychický doping“ - dávala příležitost zbavit se strachu z velkého a nebezpečného zvířete a uvěřit v úspěch lovecké akce. Právě psychologický mechanismus - silný emocionální náboj magických úkonů byl důvodem, proč magické rituály měly schopnost stmelit členy určité komunity a dát jim společnou sílu i odvahu čelit nebezpečí. Zdá se, že estetický prvek měl v malbách, rytinách a jiných vyobrazeních původně pouze druhořadý význam: důraz byl kladen zřejmě na přesnost a věrohodnost zobrazení, protože na něm závisela jeho magická působivost.(Pijoan, J.: Dějiny umění, sv.1, s. 21-25)
Se stejnou pravděpodobností lze předpokládat, že napodobivá, imitativní magie stála u zrodu sochařství. Nejstarší nalezené sošky bizonů a slavné postavy žen ironicky nazvané „Venuše“ se zdůrazněnými pohlavními orgány a malou hlavičkou zpravidla bez obličeje, byly s velkou pravděpodobností kultovními předměty nesoucími v představách našich prapředků magickou sílu, možná jakési „fetiše“, jimž byly přisuzovány nadpřirozené vlastnosti. Svůj „magický“ význam převyšující účel estetický si v mnoha ohledech podrželo výtvarné umění ještě u starověkých civilizací. Nesmírný význam např. sochám a vyobrazením obecně přisuzovala civilizace starověkého Egypta. Vrcholem egyptského sochařského umění byl kamenný portrét vytvořený podle přísných, po tisíce let neměnných pravidel. Egyptské sochařství bylo určitou náboženskou institucí, neboť účelem jeho produktů bylo zajistit věčný život pro zesnulého. Tato víra vycházela z přesvědčení Egypťanů, že duše „ka“ existuje pouze tak dlouho, dokud existuje tělo, k němuž za života náležela. Proto Egypťané vynakládali nezměrné úsilí na co nejdokonalejší uchránění těl svých zesnulých před rozkladem prostřednictvím mumifikace. Čím vyšší bylo společenské postavení zemřelého, tím dokonalejší proces mumifikace byl aplikován na jeho tělo. Sochy pak byly jakousi „pojistkou“, vlastně zálohou na mumii v případě, že by byla poškozena a podlehla zániku. Za takových okolností měla socha poskytovat náhradní prostor, v němž se mohla duše ubytovat a žít dále. Vzhledem k tomuto praktickému účelu se pohřební sochy musely co nejdokonaleji podobat zesnulému, aby případně bloudící duše nalezla co nejbezpečněji svůj příbytek. Tento rituální, posvátný charakter staroegyptského sochařství koresponduje s hypotézou o původním magickém významu výtvarného umění.
Předpokládaná magická síla vyobrazení a přesvědčení o jejím magickém působení byla zřejmě důvodem přísného zákazu zhotovování obrazů živých bytostí v ortodoxním judaismu. Vždyť ten, kdo vytvoří obraz živého stvoření jako by se pokoušel učinit to, co přináleží pouze Bohu, tedy stvořit živou bytost. U Židů byl tento zákaz zesílen navíc vypjatým monoteismem, obavou, že vytvoření sochy či obrazu bytosti by mohlo vést k jejímu uctívání jako modly, tedy nepřípustnému rouhání. Podobně motivován je zákaz zobrazení živých bytostí v dalším přísném monoteismu, islámu, i když dlužno říci, že jak v židovském, tak v islámském umění se setkáváme s hojnými příklady překročení či nerespektování tohoto zákazu, které ovšem nikdy nejdou tak daleko, že by si troufaly zobrazit samotného Boha.
Podobně jako u výtvarného umění lze předpokládat shodné kořeny vzniku i u dalšího významného druhu umění, u tance. Zde není příliš velkých pochyb, že přesto, že tanec dnes ve většině případů vnímáme jako něco naprosto neposvátného, vyvinul se z rituálů provozovaných k magickým účelům, mnohdy jako v již zmíněné lovecké magii napodobujících lovené zvíře. Často byl tancem znázorňován nadcházející boj nebo zápas, významnou roli hrály tance magicky vyvolávající úrodu nebo plodnost, z nichž část se dodnes uchovala ve folklóru. Od tance je pak velmi blízko k dramatickému zpodobení určitých událostí (úspěšného porodu, vítězného boje, uzdravení pacienta či mytické události - příklady viz Frazer, J.G.:Zlatá ratolest s. 21), které stálo u zrodu divadla. Je zřejmé, že zejména v imitativní, napodobivé magii našly hojné uplatnění symboly jako zástupné znaky, které zastupují skutečný předmět, bytost nebo událost.
Druhou větev sympatetické magie podle Frazera představuje
b) kontaktní, dotyková magie, která je založena na předpokladu, že objekty nebo osoby, které byly jednou ve vzájemném kontaktu, navzájem se dotýkaly či se po určitou dobu vyskytovaly společně, zůstávají i po oddělení v takovém vztahu, že cokoliv se stane jedné, musí nutně ovlivnit i druhou z nich.
Pokud bychom opět v lidské psychice hledali opodstatnění takovéto domněnky, zjistíme, že skutečně věci, jevy nebo osoby, které se po určitou dobu vyskytovaly společně, nám asociují jedna druhou nebo se nám vybavují v paměti současně, i když jsou již v současnosti odděleny. Tak se automaticky v kontaktní magii předpokládá vztah mezi osobou a věcmi, s nimiž byla v kontaktu, zejména ovšem věcmi, které byly v jejím vlastnictví: oděvem, šperky, zbraněmi, psacími potřebami apod. Pro potřeby praktik kontaktní magie mají ovšem obzvláštní význam jakékoliv oddělené části fyzické bytosti jako např. vlasy, chlupy, nehty, krev, sliny, tělesné výměšky apod. Kdokoliv se jich zmocní, může podle magického uvažování uplatňovat svou vůli na člověku, jemuž původně patřily. Právě při provozování již zmíněného kouzla woodoo se pozorovatel zpravidla setkává dokonce s kombinací napodobivé a kontaktní magie za účelem zesílení kýženého magického účinku. Při provozování magických praktik tohoto typu je zhotovena nejčastěji figurka, která je magickým zpodobením osoby, na niž je kouzlo zaměřeno, do jejíž hmoty jsou vpraveny její vlasy, nehty, chlupy či jiné části, jež se podařilo kouzlícímu získat. Manipulací s takovouto figurkou pak má být příslušná osoba nejčastěji fyzicky zničena, poškozena, zraněna či ovládnuta. James George Frazer ve svém již zmíněném díle „Zlatá ratolest“ nashromáždil obdivuhodné množství příkladů praktikování napodobivé i kontaktní magie v nejrůznějších kulturách.(viz Frazer, J.G.: Zlatá ratolest s. 27-48) Většina z těchto příkladů nám může ovšem připadat příliš exotická a málo související s naším současným životem. Abych ovšem doložila úvodní tvrzení o neustálé přítomnosti magie v našem myšlení, pokusím se v následujícím textu poukázat spíše na příklady týkající se našich běžných každodenních zkušeností.
Přirozeně, že rozsáhlým polem, na němž nacházíme projevy magického myšlení , jsou lidové tradice, nám dnes ovšem již dosti vzdálené. Jednou z výjimek je slavení pro naše předky velmi významných svátků jara - Velikonoc, v nichž pod nánosem křesťanské tradice nacházíme prastarý pohanský základ. Právě známá velikonoční pomlázka představuje jeden z nejtypičtějších příkladů víry v kontaktní magii: dotek pružného proutku plného jarní mízy má přenést životodárnou sílu a tím i plodnost na ženu, které je pomlázka určena, doslova ji „omladit“. Právě z toho důvodu, že magický význam pomlázky vymizel z obecného povědomí, stal se tento zvyk v dnešní době někde až sadisticky pojímaným výpraskem provozovaným často „pomlázkami“ spletenými z proužků plastické hmoty či jiných materiálů. V takovém případě se původní magické poslání aktu zcela vytrácí. V případě Velikonoc se setkáváme v rámci tradice také s projevy víry v magii napodobivou a to v podobě tradičního velikonočního pečiva: jidášů a mazanců, jejichž hojné nakynutí symbolizovalo rašení a plození v rostlinné a živočišné říši.
Víra v kontaktní magii také s velkou dávkou pravděpodobnosti stála u kořenů tak významného kulturního jevu, jakým je instituce daru a aktu obdarovávání. Podle vyjádření uznávaného odborníka na tuto problematiku, sociologa a antropologa Marcela Mausse „Přijatý, vyměněný dar zavazuje tím, že přijatá věc není pouhým nezúčastněným objektem. Třebaže už nepatří dárci, nadále si z něho něco uchovává. Jejím prostřednictvím je obdarovaný napojen na dárce…“(Mauss,M.: Esej o daru …, s.22) „Z toho vyplývá, že tím, co nabízíme, dáváme něco ze sebe sama. … přijmout něco od někoho znamená přijmout něco z jeho duchovní podstaty, z jeho duše.“(tamtéž s. 23)
Zejména dar pocházející z osobního vlastnictví obdarovávajícího měl zajistit magické propojení s osobou obdarovávanou. Zvláště silný byl magický účinek připisovaný daru, který darující osoba nosila dlouho při sobě, ať už to byl medailon, ochranný fetiš, zbraň nebo šperk, zejména pak prsten. Právě prstenům byl tradičně připisován obzvláštní význam, takže jejich výměna se stala v našem kulturním okruhu symbolickou při zasnoubení a při uzavření sňatku. Obecně vzato i dnes emocionálně ztotožňujeme darovaný objekt s osobou dárce a náš vztah k darovaným předmětům je do značné míry odvozen od vztahu k tomu, kým nám byly darovány. Pro nás jsou dary v současnosti spojeny především se vzájemným vánočním obdarováváním, s jeho marnotratností vystupňovanou zejména v posledních letech tlakem trhu, s jeho nutností obdarovávat a dary přijímat mnohdy jako závazek pro další obdarovávání. Právě naše dnešní pojetí Vánoc nápadně připomíná obřady popsané řadou etnologů a antropologů jako např. obřad „kula“ provozovaný na Trobriandských a sousedních ostrovech (Papua-Nová Guinea) (viz Rosman, A.: Tapestry of Culture, s.130-134), nebo známý „potlač“ u indiánských kmenů na americkém severozápadě(viz Kottak, C.P.: Cultural Anthropology, s.175-177) spočívající ve výměně či cirkulaci extrémního množství darů.
Nejen v soukromém, ale i v oficiálním životě sehrává předávání darů či jejich vzájemná výměna velmi významnou roli odvozenou od (podvědomě) předpokládaného magického působení daru. Oficiální návštěvy politiků a představitelů států se zpravidla neobjedou bez patřičného daru, jehož původním účelem bylo magicky propojit obdarovávanou osobu s dárcem, dnes stvrdit a posílit přátelské vztahy. Kontaktní magie předpokládá, že určitou část osoby vlastníka obsahuje nejen dar, ale prakticky jakýkoliv předmět z osobního vlastnictví určité osoby, což pak v magických představách dává prostor k domnělému ovládání původního vlastníka prostřednictvím tohoto předmětu. Přestože tyto domněnky již v moderní společnosti zpravidla vymizely, překvapivě přetrvává a je zcela racionálně přijímán předpoklad určitého fluida, troufám si přímo říci magického kouzla věcí, které byly ve vlastnictví či jen po krátkou dobu v kontaktu s určitou osobou.
Obzvláště zřetelný je tento fakt v případě osob nějak společensky významných a proslavených, ať již ve sféře politické, umělecké, na poli sportovním, v oblasti zábavní či dokonce kriminální. Obdivovatelé známých sportovců či hvězd zábavního průmyslu jsou mnohdy ochotni zaplatit nemalé částky právě za drobnosti z vlastnictví svých idolů, obecně známé jsou příklady aukcí, na nichž se cena např. obrouček brýlí či popelníku z pozůstalosti slavné osobnosti vyšplhala do závratné výše. Tento poněkud kuriózní společenský jev má ovšem svou pozitivní stránku: domnělé „magičnosti“ předmětů, jež byly ve styku s významnou osobností využívají hojně organizátoři dobročinných aukcí, jejichž výtěžek putuje zpravidla na charitativní účely.
Neuvědomělá víra v kontaktní magii také zřejmě ovládá davy šílejících fanoušků, ovšem zpravidla fanynek, které v touze dotknout se obdivované hvězdy nebo zmocnit se části jejího oděvu mnohdy dokonce ohrožují bezpečnost svého idolu. Významu, který je připisován doteku vysoko společensky postavené osoby jsou si zpravidla vědomi i politikové a proto zejména v době předvolebních kampaní dávají svým sympatizantům a případným voličům možnost nejen se s nimi osobně setkat, ale mnohdy jim dokonce potřást rukou. Takový stisk se pak pro prostého občana stává nezapomenutelným zážitkem. Do této kategorie můžeme zařadit i sběratele podpisů a návštěvníky autogramiád, neboť podpis je jistě významnou součástí osobnosti přesto, že je od ní oddělen. Ostatně, autorem signovanému výtisku knihy, zejména bibliofilie, je vždy přiznávána vyšší hodnota než stejnému exempláři bez podpisu autora.
O přežívání víry v kontaktní magii v současné společnosti svědčí také častý výskyt a obliba muzeí významných osobností, v nichž značnou část exponátů představují předměty, které dotyčná osobnost po určitou dobu vlastnila a užívala, tedy s nimi byla v kontaktu. Je nepochybné, že tyto vystavené předměty mají mnohdy svou uměleckou a historickou hodnotu a pomáhají vytvořit plastičtější a názornější obraz života dané osobnosti, přesto se většinou od „obyčejných“ psacích stolů, kávových servisů, dýmek nebo vycházkových holí své doby odlišují pouze tím, že byly „dotýkány“ příslušnou významnou osobností.
Podobným způsobem jsou v rodinách uchovávány určité předměty často po několik generací: porcelánový servis po prababičce nebo např. určitý šperk má nejen svou hodnotu vyčíslitelnou v penězích, ale především hodnotu emocionální danou jeho sepětím s určitými osobami či pro rodinu významnými událostmi.
Tím se ovšem dostáváme ještě k jednomu z projevů víry v kontaktní magii, a tím je přetrvávající přesvědčení o magičnosti určitých míst, spjatých s významnými či pozoruhodnými událostmi. Již zmíněná muzea významných osobností jsou zpravidla umístěna v jejich rodných domech či domech, kde po určitou dobu tyto osobnosti pobývaly. Častým důvodem k návštěvě určitých míst jsou pro nás události, které se zde odehrály, zejména ovšem události dramatické či historicky významné: bitvy, revoluční události, popravy, atentáty, tragické nehody apod. - taková místa mívají až magickou přitažlivost. Za určitých okolností se takováto místa stávají významná pro různé ideologie a politická hnutí a zároveň nežádoucí pro jejich odpůrce. Příkladem za všechny může být případ bunkru, v němž spáchal sebevraždu Adolf Hitler. Toto místo je považováno za potenciální poutní místo neonacistů značné symbolické síly a tak přesto, že je jeho poloha známa, berlínské úřady odmítly jeho oficiální označení jako historické památky.
Podle již několikrát zmiňovaného J.G. Frazera bylo magické myšlení určitým předstupněm k myšlení náboženskému, přičemž magie v mnoha ohledech přežívá stále i uvnitř ryze náboženských projevů. Tak se u různých náboženství a kultů nejen v křesťanství, ale i v buddhismu, islámu a dalších setkáváme s projevy posvátné úcty prokazované místům spjatým s působením osvícených osob, světců či proroků, nejčastěji ovšem místům uložení jejich ostatků. Zejména v katolickém křesťanství sehrála víra v moc svatých ostatků, tedy částí těl křesťanských světců a mučedníků, významnou roli: velmi často v místech jejich uložení vznikaly chrámy a poutní místa. Katolická teologie má jistě vlastní pojetí této problematiky, z pohledu kulturní antropologie se ovšem jedná o příklad víry ve fungování kontaktní magie.
Na závěr se jen stručně zmíním o zjevných a neustále přežívajících příkladech víry jak v kontaktní, tak v napodobivou magii, a to o pověrách. Pověry, ať jim už přikládáme váhu či nikoliv, tvoří součást našeho kulturního prostředí, odkazy a narážky na ně se vyskytují v našem běžném vyjadřování, aniž si to vůbec uvědomujeme. Jak už jsme upozornili, je možno zaznamenat větší míru pověrčivosti a víry v účinnost magických praktik zejména u těch činností a profesí, u nichž je výsledek aktivity závislý spíše na náhodě a vnějších okolnostech než na úsilí jednotlivce samotného.
Drtivá většina pověr má co do činění se získáním a udržením štěstí, případně s odvrácením neštěstí či s domnělým výskytem neštěstí v souvislosti s určitým neblahým úkonem. Takovýmto neblahým úkonem může být např. známé rozbití zrcadla, jehož střepy na rozdíl od střepů běžných mají přinášet sedm let neštěstí. Vysvětlení nalezneme celkem spolehlivě v napodobivé magii: zatímco běžné střepy svou mnohostí evokují hojnost, která je příznivá, zrcadlo ve své původní, neporušené podobě je odrazem podoby příslušné osoby - jeho rozbitím je domněle narušen i její obraz, což může mít pro danou osobu neblahé následky. Víra v napodobivou magii v tomto ohledu je dodnes v mnoha kulturách natolik silná, že vede k odporu k jakémukoliv zachycení podoby živé osoby, tedy i k fotografování.
Pro nás všechny jsou dobře známým příkladem pozůstatků magického myšlení pověry provozované jako součást tradice o Štědrém večeru: krájení jablek souvisí s magií napodobivou, kdy vybrané jablko je obrazně ztotožněno s danou osobou, stejně jako v případě pouštění lodiček se svíčkami; v napodobivé magii je zakotveno i lití olova a známé házení střevíce. Často dodržovaný magický zákaz opuštění štědrovečerního stolu před ukončením večeře také souvisí s napodobivou magií (předznamenání fyzického odchodu z rodinného kruhu v průběhu následujícího roku), stejně jako oblíbená rybí šupinka ze štědrovečerního kapra, která pro svou podobnost s mincí má svému majiteli zajistit v následujícím období hojnost peněz. Stěží bychom mohli tvrdit, že těmto pověrám většina lidí skutečně přikládá váhu, přesto jejich praktikování již patří k tradici a přináší určité psychické uspokojení.
Stejným způsobem se projevuje velké množství tzv. profesních pověr vázaných na výkon určitého povolání, přičemž, jak již bylo uvedeno, jsou tím četnější, čím více je toto povolání závislé na náhodných faktorech, které jedinec může jen stěží ovlivnit. (Podrobněji viz Hill, D.: Magic and Superstition, s. 93-122)
S potřebou alespoň domněle si zajistit štěstí při různých činnostech souvisí také velká obliba tzv. talismanů pro štěstí, které mají nositele ochránit před následky nešťastné náhody.1) Z tohoto pohledu vzdálenost mezi duchovním světem příslušníků tzv. „přírodních“ národů a našich moderních, vzdělaných současníků není tak veliká, jak si mnohdy namlouváme.
Do téže kategorie lze zařadit i množství pověrečných úkonů, často provozovaných i velmi racionálně uvažujícími jedinci. Například oblíbené házení mincí pro štěstí do kašen, studen či hladomoren má také dosti hluboké kořeny v magickém uvažování a je spojeno s přesvědčením našich předků, že drobnou obětí části majetku lze usmířit nepřízeň či závist zlých sil, které by jinak mohly zapříčinit nezdar jejich konání.
Magické praktiky se tradičně nejčastěji objevovaly v souvislosti se snahou zajistit jedinci či skupině zdroj potravy, u zemědělských národů tedy především úrodu, která byla do značné míry závislá na přízni počasí. Proto se velmi často setkáváme se snahami ovlivnit počasí prostřednictvím jak kontaktní, tak imitativní magie, nejčastěji ovšem kombinací obou. Jednalo se o přivolávání nebo naopak zadržování deště a pokusy o ovládání slunce a větru.
Magie stála také v celé řadě společenství u zrodu společenské organizace a to v tom smyslu, že ti jedinci, kteří nejdokonaleji ovládali magické praktiky, nebo k nim měli domněle nejlepší předpoklady, získávali také v daném společenství největší autoritu. Osoba mága, šamana či kouzelníka se stala také pravděpodobně první osobou, kterou dávná společenství vyčlenila z povinnosti obstarávání potravin za účelem provozování jiné činnosti (až daleko později se takto vyčlenili řemeslníci, obchodníci a bojovníci). Autorita pak takovéto osobě mnohdy zajistila výsadní postavení spojené s akumulací bohatství a tak se za určitých okolností stávali mágové náčelníky, vládci a králi. Frazer uvádí, že u řady afrických kmenů existují důkazy o tom, že náčelník se vyvinul z kouzelníka. Zpravidla se jednalo o muže, který díky svým domnělým magickým schopnostem vzbuzoval strach a úctu a prostřednictvím četných darů nashromáždil zpravidla značný majetek. (viz Frazer, J.G.: Zlatá ratolest, s. 70-71)
K čemu lze tedy na závěr přednášky o magii a v ní uvedených tvrzení dospět? Jedním z možných závěrů je zjištění, že naše uvažování je ve své iracionální oblasti daleko bližší myšlení našich dávných předků nebo příslušníků předliterárních národů, než si obecně připouštíme a vůbec chceme připustit. A právě z iracionální složky naší osobnosti pramení řada pozoruhodných podnětů, které inspirují zejména výtvory umělecké, ale mají svůj podíl i na jakékoliv tvůrčí činnosti člověka. Bylo by proto nerozumné se jí zříkat nebo se od ní distancovat, protože její poznání nám může pomoci lépe porozumět sobě samým i projevům lidí příslušejících k jiným kulturním okruhům a náboženstvím a mnohdy pochopit pohnutky jejich chování a jednání.


Literatura k tématu:
Člověk ve světě magie. O historii a současnosti magie v lidské společnosti. Praha, Unitaria 1992.
FRAZER, J.G.: Zlatá ratolest. Magie, mýty, náboženství. Praha, MF 1994.
FRAUER, J.G.: Zlatá ratolest. Druhá žeň. Praha, Garamond 2000.
FREUD,S.: Totem a tabu. Vtip. Praha, Práh 1991.
MAUSS, M.: Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha, SLON 1999.
MURPHY, R.F.: Úvod do sociální a kulturní antropologie. Praha, SLON 1999, s.180-182.
Sociální a kulturní antropologie. Praha, SLON 1994.



FETIŠISMUS



S magií jako kulturním jevem souvisí fetišismus, který je v KA vnímán jako jedna z etap vývoje náboženských představ.
Tento pojem do odborné literatury zavádí francouzský badatel Charles de Brosses (1709-1777) v práci nazvané „O kultu fetišistických bohů“ z roku 1760, v níž se zabýval kmenovým náboženstvím obyvatel západní Afriky. Brosses se domníval, že fetišismus reprezentuje nejstarší existující formu náboženství.
Termín fetiš bývá zpravidla vymezen jako předmět, který domněle získal magickou, aktivně působící moc. Slovo fetiš samotné je odvozeno z portugalského „feitico“, jímž přetlumočili portugalští obchodníci a misionáři západoafrický termín „mokisso“. Toto slovo bylo užito k označení zdánlivě běžných předmětů, které byly u západoafrických domorodců předmětem kultu a uctívání. Fetiše západoafrických kmenů (též suman, grigri, wongpa atd.) byly předměty buď přírodní nebo umělé, jimž byla připisována zvláštní moc magického charakteru. Fetišismus je pak celý kult, systém úkonů postavený na zbožňování takovýchto předmětů. Moderní kulturní antropologie vidí podstatu uctívání fetišů a víry v jejich moc v tom, že fetiš je vlastně symbolem, nebo celým systémem symbolů zastupujících nadpřirozenou sílu.
Moderní antropologické pojetí zdůrazňuje to, že fetiši jsou připisovány určité symboly. „Co na fetiši, který je vždy kulturním předmětem, fascinuje, není nadpřirozená síla předmětu, ale systém symbolů, který je mu přiřazen a který způsobuje, že může představovat jinou věc, aniž by přestal být sám sebou.“ Fetiš tedy symbolicky propojuje přírodu, člověka a kulturu. Funkce a působivost fetišů je nejlépe prokazatelná u masek, které tvoří zvláštní kategorii fetišů a které se zachovaly i v naší kultuře. (Podrobněji viz SKA, s.120.)
V představách věřících tohoto kultu se pak tato síla stává zároveň s fetišem majetkem člověka nebo celé skupiny lidí, kteří fetiš vlastní. Fetišem se může stát jakýkoliv předmět zcela náhodnou volbou člověk a na základě různých pohnutek. Fetiše mohou být přírodní, nebo uměle zhotoveny z látek, v nichž se domněle projevila zvláštní moc, nebo je do nich magická moc vpravována zvláštními obřady, v nichž hlavní význam hraje dotyk, těch předmětů, které již domněle magickou silou nadány jsou (kontaktní magie).
Když si člověk zvolí určitý fetiš, musí jej nejdříve vyzkoušet. Nejlepším doporučením fetiše je, jestliže jeho majitel vyvázne z nebezpečné situace, má-li štěstí při lovu nebo při jiné zejména riskantní činnosti. Jestliže majitel fetiše zemře, ztrácí fetiš domněle své schopnosti - obvykle není možné si přisvojit cizí fetiš, zejména ne násilím nebo krádeží.
Vztah držitele k fetiši je velmi často vztahem magickým - čeká se od něj, že bude ovlivňovat události ve prospěch svého majitele. Jestliže neplní svůj úkol, může být na své poslání upamatován tak, že jsou do něj zaráženy posvěcené rozpálené hřebíky. Hřebík je pak vytažen až tehdy, kdy je daný úkol vyplněn. Fetišista, který například žádá od fetiše, aby vykonal pomstu na jeho nepříteli je přesvědčen, že hněv fetiše se neobrátí proti tomu, kdo hřebík zaráží, ale proti tomu, kvůli komu byl hřebík zaražen. Proto se tohoto prostředku dokonce často používalo v západoafrickém soudnictví. Jestliže se pohrozilo zapírajícímu viníku nebo nespolehlivému svědku, že bude zaražen hřebík do jeho fetiše, dotyčný rychle přiznal pravdu, protože se bál hněvu fetiše, který by se obrátil proti němu. Fetiš svou přítomností nebo ještě lépe dotykem domněle chrání majitele (pasivní funkce fetiše) a ovlivňuje realitu v jeho prospěch (aktivní působení fetiše).
Jestliže se však člověk zmocnil fetiše neprávem a nepečuje-li o něj dostatečně, může se fetiš obrátit proti svému majiteli a přinést mu zhoubu. Proto je ve fetišismu provozována celá řada obřadných úkonů jako krmení fetišů, jejich napájení, zaříkávání, mazání a tanec k jejich poctě apod.
Proto je zejména evolucionistickými kulturními antropology fetišismus vnímán jako mezistupeň mezi magií a náboženstvím. S magií má společné přesvědčení, že pomocí fetiše lze ovlivnit nadpřirozené síly, s náboženstvím projevy úcty k fetišům a jejich uctívání.
Vedle individuálních fetišů existují i fetiše rodové a kmenové, které jsou považovány za významné ochránce rodu a kmene a je nutno jim prokazovat posvátnou úctu. Podstatné je ovšem to, že předmětem úcty není předmět sám, ale síla, kterou symbolizuje, a která je na něj domněle vázána. Proto člověk může fetiš, který se neosvědčil, zahodit a zvolit si nový. Fetišista odhodí fetiš jen tehdy, kdy je přesvědčen, že příslušná síla jej již opustila. Pak tedy neodhazuje fetiš, ale bezcennou věc. Ovšem odhozený fetiš nadaný kouzelnou silou by se mohl svému majiteli v představách fetišistů pomstít. (viz Kaňák, s. 45-48)
Český etnolog a badatel na poli mizejících lidových zvyků Čeněk Zíbrt uvádí řadu příkladů, že víra v čarovnou moc předmětů přežívala na našem území dlouho po nástupu křesťanství a že proti nim katolická církev ostře vystupovala. V církevních památkách jsou tyto předměty označovány jako talismany, amulety, obecně phylacteria. Často byly tyto předměty zhotovovány tak, že byly za určitých konstelací hvězd napsány na kousky kamene, dřeva nebo papíru magické znaky nebo symbolické obrazy, čímž byla domněle talismanu dodána kouzelná moc. Takový talisman byl pak nejčastěji nošen zavěšen na krku tak, aby se dotýkal nahého těla a předpokládalo se, že bude majitele chránit před nemocemi, otravou, zradou, ale i proti nepřátelským čarodějným silám. Vzhledem k tomu, že proti užívání a nošení amuletů ostře vystupovala církevní vrchnost, snažili se lidé, kteří se nechtěli svých ochranných předmětů vzdát, dát těmto amuletům co nejkřesťanštější ráz, takže je opatřovali křesťanskými symboly.
Ve velké oblibě byly tzv. „ligatury“, dlouhé proužky papíru nebo látky, které bývaly ovinovány kolem těla nebo hrdla za stejným účelem, za jakým byly nošeny talismany (ovinování bývalo provázeno zaříkáváním). Později skutečné vázání ustoupilo symbolickému vázání pomocí zaříkadel, které si dlouhou dobu udrželo velký význam v lidových obřadech a zvycích.
Původní talismany amulety pohanské byly tedy podle Zíbrta pověrčivým lidem proměňovány v ochranné prostředky v podobě křesťanské, nesly křesťanské symboly a lid k nim choval stejnou neotřesitelnou důvěru, jakou chová primitiv ke svému fetiši. (viz Zíbrt,Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku) Tyto amulety bývaly zavěšovány na krk i zvířatům. Často se talismany nosily i zašité v oděvu. Proti padoucnici se nosily na hrdle lístky popsané jmény svatých. Podobné amulety se nosily proti morové nákaze, často se nosila na krku mince provrtaná. Podobného charakteru byly různé škapulíře ze sedmera bylin trhaných o svatojanské noci apod. Lze říci, že ne příliš změněné podobě se víra v předměty ochraňující nositele a přinášející mu štěstí udržela i v moderní společnosti až do 21. století a jejich nositelům přináší určitou sebedůvěru a psychickou stabilitu.
V medicíně se termín fetiš (vypůjčený z etnologie a kulturní antropologie) objevuje jako odborné označení pohlavní úchylky, kdy předmětem sexuálního vzrušení nemusí být fyzická osoba, ale pouze nějaký předmět nebo symbol, který s ní souvisí.



Související literatura:
KAŇÁK, Miloslav: Přehled dějin mimokřesťanských náboženství. Praha, ÚCN b.r.v. 252 s.
Sociální a kulturní antropologie. Praha, SLON 1994.
ZÍBRT, Čeněk: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha, Academia 1995.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=7303