Já a můj tatínek jsme se moc těšili na sbírání hub. Brzy vcházíme do malých břízek. ,,Tady prý rostou křemenáčí a kozáci!" Táta mě o tom hned přesvědčil. U první břízky v mokré trávě, svlažené ranní rosou, seděl křemenáč s krásnou červenou hlavnou asi 20cm vysoký.

Za malou chvíli už ale vcházíme do borového lesa. Tiše kráčíme a měkce našlapujeme na zelený sametový mech. ,,Mám prvního hříbka!" vykřihla jsem, když jsem ho uviděla. Byla jsem naň hrdá.

Náš taťka zná oboru sice jako staré boty, ale tentokrát nám to nějak nevyšlo. Za to mohou ty krásné houby. Stále kráčíme a nacházíme poddoubníky, modráky, občas nějaké hříbky, klouzky, holubinky, ani nevnímáme, co se kolem děje. Oba dva jsme byli zabraní do hledání hub.

Náhle se odtrhneme od sbírání a vidíme neznámou krajinu. Vyděsím se a úzkostlivě pronesu: ,,Zabloudili jsme, tati." Taťka se také trochu lekl. ,,Po turistické značce se určitě dostaneme k hájovně," řekl táta.

Právě v tom okamžiku, kdy jsme došli k hájovně, uslyšeli jsme silné zadunění. Za několik minut začalo pršet a ledové kroupy už dopadají težce na zem. Blesky se míhají jeden za druhým a osvětlují temnou, zamračenou krajinu. Vítr prudce hází tmavě zelenými korunami borovic a smrků. Šišky na stromě se prudce kymácejí. Stromy naříkají a naříkají jistě i všechna zvířata. Když se konečně vichřice umoudří, letní příroda se začíná vracet do starých kolejí. Na blankytnou oblohu si ve zlatém kočáru opět vyjíždí zlatavé slunce a usmívá se na celý okraj. Příroda si zhluboka oddechla. Ptácí začínají zpívat a všude je zase veselo.

,,Musíte se vydat tudy," řekl pan hajný a ukázal nám cestu. ,,Moc vám děkujeme za laskavost," říkáme a rozloučíme se. Ubíráme se cestou k domovu a ani nám nevadí, že jsme trochu zmokli. Jsme šťastni, že jsme doma. ,,K večeři budou houby," oznámila nám maminka a tím nás také mile potěšila.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=7072