Myšlení staré Indie a Číny
2000 – 2500 pnl – přicházejí Arjové, vznikají autoritativní texty – přijímány bez odporu
védy – 1500 pnl
bráhmany – 1000 pnl
upanišády = usednutí u nohou mistra, 1000 – 500 pnl, psáno písmem sanskrt – dnes už mrtvý, starý indický jazyk, 5. st. pnl – 16. st., literární, při bohoslužbách
Mahabharáta, Rámajána – boj dobra a zla, dobro vítězí, optimistický přístup ke světu
Purány: 4 – 13. st., komentáře k předcházejícím textům
Pestrost názorů, velká tolerance k ostatním názorům
Společné rysy:
1. Dharma /řád/ - vše ve světě má jasná pravidla /morálka/, netoužit po bohatství, moci, láska, milosrdenství
2. Brahma – nejvyšší duchovní princip, podstatou všeho, není blíže definován
3. Atman – projev brahma v člověku = duše, nesmrtelný, tělo je pro něj vězení, on touží po splynutí s brahma = mokša
4. Nauka o karmanu – jak člověk dosáhne mokša, musí být dobrý, věří v koloběh – převtělovaní = reinkarnace – trvá tak dlouho, dokud se nenaplní míra dobrých skutků mokša = zastavení reinkarnace
5. Jóga – cesty k vysvobození atman

Školy:
1. materialistické – 4 základní prvky /voda, země, vzduch, oheň/
2. neteistické – nehovoří se zde o Bohu, existuje věčná prahmota, duchovní princip složen z mnoha duší, dualismus, teismus – svět je stvořen Bohem a ten jej dále řídí, monoteismus, polyteismus, panteismus /Bůh se ztotožňuje s přírodou/, deismus – uznává Boha jako stvořitele, ale dál svět už neřídí, ateismus – popírá existenci Boha
3. dualistické – duše se snaží osvobodit z hmoty na základě poznání
4. védanti – nejrozšířenější teistická škola, navazuje na upanišády
- nejvyšší princip světa je neosobní, existuje jenom brahma, které samo v sobě tvoří iluzi světa = mája /-> subjektivní idealismus/ Šankara /8. – 9. st./ - zabývá se osvobozením atmanu
- uznává osobní božství, Bůh jako stvořitel, zachránce, soudce, nekonečně milující Ty, svět je reálný, skutečný, lidská duše je nesmrtelná, prahne po osvobození, hlásají lásku k Bohu
Rámanundža / 11. – 12. St./, Čaitanja Maháprabhu /15. – 16. st/ - uznávají Krišnu

Buddhismus
Jde o náboženství, filozofii, životní moudrost
Buddha = osvícený, probuzený, zakladatel Siddharta Gautama /Gótama/ - princ z bohaté rodiny /6. – 5. st. pnl/,
Asketa – poustevník, přijímají jen tolik, aby se udrželi při životě
Otec chtěl, aby neuzřel bídu světa, ale on se s ní setkal a utekl z paláce asi v 29 letech a odešel meditovat do samoty /1. fáze – askeze, ale pak poznal, že to není ta pravá cesta, pod stromem měl vidění koloběh světa = byl osvícen
Jeho učení do 3 košů – Tripitaka – 3 sbírky písem = košů -> 4 ušlechtilé pravdy, ke kterým dospěl:
1. všechno v životě strast – zamyslí se nad tím, co je příčinou strastí
2. příčinou žízně – osvobodit se od vášní
3. zánik žízně – osvobodit se od vášní
4. jak se máme osvobodit – vede k tomu 8 dílná stezka
a) dotýká se mravního života, 5 přikázání
nezabíjet, neubližovat živým bytostem
nekrást
nezneužívat sexuality
nelhat
neužívat opojné látky a nápoje
b) kultivace mysli – vzdělávat se, pochopit vědění lidstva
jedině toto může dovést člověk k pravé bělosti a soustředění -> musí meditovat /zamýšlet se a proniknout k podstatě/, mizí agresivita, rodí se láska, svoboda, přestane myslet jen na sebe a přibližuje se dosažení nirvány = vyvanutí jáství
učení o ne – já
zaměřené proti lidskému egoismu, snaha o rozvoj lásky, soucitu
zamýšleli se nad tím, co je to člověk – element cítění, vnímání, charakter myšlení – tyto elementy jsou nestálé, pevná podstata člověka neexistuje, žádný element není dominantní
otázky typu: existuje Bůh? Co je příčinou vzniku světa? Co je podstatou člověka? – jsou nepodstatné, člověk se má soustředit na přítomnost a obohatit se tímto momentem,
učení se po smrti Buddhy rozvíjelo v několika směrech:
1. hínajána: neexistuje já, Bůh, věčná hmota, důležitá je proměnlivost, existují základní elementy = dharmy – spojují se, vznikají, zanikají -> jsou proměnlivé, důležité je vědomí, ne vnější realita, otázka reinkarnace, osvobození je individuální záležitostí
2. mahájána = velký vůz, 5. – 4. st. pnl, Buddha se považuje za Boha, náboženské obřady, slavnosti, prohlubují se mystické prvky, bodhisathové = dobrovolně nevešli do nirvány, pokračují v koloběhu převtělování, pomáhají ostatním lidem
3. tantrajána, tantry – tajné nauky, slova, znaky, které mají duchovní náboj, důležité učení o reinkarnaci – Tibetská kniha mrtvých, rozvíjí se v oblasti Tibetu, 6. st.,
nejvyšší duchovní představitelé – dalajláma, nižší je pančeláma, lámové – mniši -> lámaismus do dalajlámy se převtěluje Buddhova duše
metenpsychóza – staroindická i starořecká filozofie, která věřila v převtělování duší
orfismus – starořecké mystické učení, 6. st. pnl., duše po smrti těla se za trest vtěluje do zvířat -> nejíst maso
4. zenbuddhismus – v Číně, Japonsku, ani filozofie ani náboženství, musíme se dostat za slova a tam hledat podstatu, pravou skutečnost „Hleď přímo do duše, pochop její povahu a staneš se osvíceným Buddhou.“
- způsoby, jak dosáhnout pravé podstaty rozpracovali techniku společné meditace, rozhovor s mistrem = guru, fyzická práce
5. džinismus
džaina = vítěz nad reinkarnací, blízké buddhismu, 3. mil. stoupenců, Indie, zakladatel princ Mahávíra /velký hrdina/, v 6. st. pnl., zakončil svůj život vyhladověním, sebevražda = záslužný čin, po 12 letech osvícen, ortodoxní – mniši /asketici, kláštery/
laicky – ve světě, svatby, ale žijí asketicky
mravní zásady:
1. nenásilí = ahimsa
2. nelhat
3. nekrást
4. sexuální zdrženlivost
5. nevlastnit majetek /nezbytný k přežití/
na přelomu letopočtu rozděleno na 2 proudy:
digambarové, švétambarové /v bílém/
filozofie – ve světě je napětí dvou principů
džíva /nekonečný počet duší/
adžíva /neduchovní věci/
è princip dialektiky /boj protikladů/
è duše je uvězněna v těle, touží po svobodě, cesta – asketický život, věří v reinkarnaci
otázky bytí – nejsou podstatné /boha nepopírají/,Gándhí – stoupenec těchto názorů

Čínské myšlení
Čínská dialektika – spojuje obě náboženství, /konfuciánství, taoismus/, zkoumání příčin vývoje, způsob, kam spěje vývoj, souvislost člověka s přírodou, proměnlivost, příčinou je napětí mezi protiklady /jin x jang/ o těchto silách píše kniha proměn I – ting – obsahuje 64 hexagramů = šestičar, plná symbolů, čáry plné nebo přerušované /jin – přerušovaná, temný prvek, klid, hmotu, jang - plná, světlý prvek, život, pohyb/ od sebe neoddělitelné, vznikla 2000 pnl, věštecká kniha, snaží se vysvětlit život člověka nutnost komentáře k čarám
Nejslavnější komentátor – Konfucius
Příčina – jev, který vyvolává jiný jev, evropské myšlení pátrá po příčině – kauzalita
Čínské myšlení se zaměřuje na okamžik = koincidence a na jevy nahodilé, opakem je determinace /určené, dané věci/ - formou je fatalismus /víra v osud/, proti náhodě stojí nutnost, zákonitost, náhoda – průsečík 2 daných věcí

Konfucius 6. – 5. st. pnl
Kchung – fu‘c = mistr v rodu Kchung, , vyučoval dějiny, básnictví, slušné chování = sociálně etické učení, úcta k trůnu, upřímnost, důraz na vnitřní hodnoty člověka, netoužil po vysokých funkcích, později se stal ministrem spravedlnosti, měl obrovskou autoritu, panovník podlehl svodům, Konf. odstoupil, v cizině 13 let, návrat – sepisoval kroniku rodné země
Učení – vede lidi k ušlechtilosti, vzdělání, úcta k tradicím, panovník má své povinnosti -> pokud je neplní, je na to upozorněn přírodními katastrofami a chybu musí hledat v sobě, považován za agnostika /neuznává poznání pravé podstaty světa/, rozvíjí logické myšlení žáků,
Etika: „Nečiň druhým, co sám nechceš.“ = sympatie – šu
Jeho následník Mencius 4. – 3. st. pnl = Meng‘c
Člověk je ve své přirozenosti dobrý, zkazí ho sociální podmínky
Na 1. místě blaho lidu, pokud tak panovník nevládne, lid ho může sesadit i zabít, nejdříve negativní reakce, pak návrat
Jiní stoupenci Konfucia: člověk je ve své podstatě špatný, normy a zákony ho musí usměrnit, nutnost regulace chování lidí /větší úspěch u posluchačů/

Taosimus:
zakladatel Lao‘c /starý ministr/, 6. – 5. st. pnl., učení přírodní a individualistické
Tao = cesta, prazáklad všeho bytí, z ní proudí energie = čchi, pokud je přerušen – nemoc, má různé podoby: částice, tělesa, beztvarý eter, lidská duše
Soupenec dialektického učení, jin – jang, tvoří jednotu, nelze oddělit -> vývoj
Klid je to podstatné v pohybu, klid je fází pohybu
Sledovat tao = poddat se přirozené proměnlivosti věcí, být nenásilný, ctít tradice, respektovat vývoj, neznamená to slabost, srovnání s proudem vody, člověk je bytostí přírodní, jako takový byl přirozený a šťastný, civilizace a zákony člověka zkazily, přestává být šťastným /říká i Rouseau/
Nejednání – obrana proti civilizaci, nezasahování do přirozeného dění, návrat do dětské podstaty
Čuang Čou – 4- st. pnl, napsal Kniha o tau a ctnosti /možná ne/
V ev. kultuře stoupá zájem o východní umění,

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6489