Nesnesitelná lehkost bytí (rozbor knihy a srovnání s filmem)


„Všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce. A protože formy vztahu muže a ženy se v průběhu času mění, jsou tyto velké romány současně zrcadlem své doby, tázáním po podstatě lidské existence určité epochy. Román Milana Kundery tuto pravdu svrchovaně naplňuje, od první do poslední řádky klade otázku možnosti lásky ve světě v krizi, v epoše konce 20. století.“


MILAN KUNDERA A JEHO TVORBA


Milan Kundera, prozaik, dramatik a básník, se narodil 1. 4. 1929 v Brně. Po maturitě na brněnském gymnáziu studoval filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, avšak nedostudoval ji. V druhé polovině 50. let vystudoval filmovou fakultu na AMU, tam také později působil jako univerzitní učitel. V roce 1970 byl propuštěn. Od r. 1975 žije ve Francii, kde učil na univerzitě v Rennes, potom v Paříži na Sorbonně a na pařížské pedagogické škole L´ecole normale supérieure.

Výběrová bibliografie:

Člověk zahrada širá - básně (1953)
Poslední máj - básně (1955)
Monology - básně (1957)
Umění románu – eseje (1960)
Cesta V. Vančury za velkou epikou - eseje (1960)
Majitelé klíčů - divadelní hra (1963)
Směšné lásky (1963)
Druhý sešit směšných lásek (1965)
Třetí sešit směšných lásek (1968)
Žert (1967)
Ptákovina - divadelní hra (1969)
Život je jinde (Toronto 1979)
Valčík na rozloučenou (Toronto 1980)
Kniha smíchu a zapomnění (Toronto 1981)
Nesnesitelná lehkost bytí (Toronto 1985)
Umění románu - eseje (1986)
L´immortalité (Nesmrtelnost) (Paříž 1990)
Slowness (Pomalost) (Paříž 1994)
L´Identité (Totožnost) (Paříž 1998)
La Ignorancia (Paříž 2000)

Dílo:

Kunderovo nejrannější dílo - básnická sbírka „Člověk zahrada širá“ vyšlo v r. 1953 a proto je možná ještě ovlivněno duchem socialismu. V té době byl Kundera přesvědčen, že komunismus spasí svět, ale zároveň se zde objevují verše kritizující. V této sbírce básní autor naráží nejen na vztah muže a ženy, na neporozumění, ale i na válku. Mnohostranně zobrazuje život.
Druhá knížka - básnická poéma o Juliu Fučíkovi „Poslední máj“ byla uznávaná jak doma, tak v celém "táboru míru" (sovětská zóna) - ke zveršování si Kundera vybral pasáž z „Reportáže psané na oprátce“ (gestapák Böhm vyvedl Fučíka mezi krásy Prahy, aby jej přiměl ke zradě).
Sbírkou „Monology“ se jakoby bránil příznivé kritice - pro nepřístojně cynické verše ve druhém vydání kniha nevyšla.
Velký úspěch zaznamenala dramatická prvotina „Majitelé klíčů“, avšak Milan Kundera se o ní vyjadřuje takto: cituji "Za jakousi velmi opožděnou "školní práci" (bylo mi už 30) považuji i hru „Majitelé klíčů“. Její forma je virtuózní (i když snad trochu snaživě virtuózní) a příběh absurdní malichernosti, která si rozbije hlavu o dějiny, mi připadá stále pěkný. Dva roky po premiéře se mi však dostala do rukou Ionescova hra Délire en deux a já jsem si řekl se smutným poznáním: "Tak toto je to, co jsem chtěl napsat, když jsem se dal do Majitelů klíčů..." Moje kapitální chyba tkvěla v tom, že jsem příběh zasadil do historicky konkrétní situace německé okupace. Tato situace, která byla tisíckrát ztvárněna, obsahuje v sobě tak silné morálně politické stereotypy, že jim originalita hry nemohla odolat, i když jsem se o to sebevíc snažil. Už sedmnáct let nepovoluji nikde na světě provedení Majitelů klíčů." Po této hře se Milan Kundera začal věnovat próze. Řekl bych, že nejúspěšnější z povídkové tvorby se stal seriál „Směšných lásek“. „Směšné lásky“ napsal postupně mezi roky 1958 - 68 a vydával je na pokračování. V roce 1963 vyšel „První sešit směšných lásek“ (Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček, Nikdo se nebude smát, v roce 1965 „Druhý sešit směšných lásek“ (Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel, Falešný autostop.) a v roce 1969 vychází „Třetí sešit směšných lásek“ (Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh, Doktor Havel po 20-ti letech) - za tento díl dostal cenu nakladatelství Československý spisovatel.
Za nejzdařilejší pokládám povídku Falešný autostop. Během cesty na společnou dovolenou chlapec a dívka hrají zdánlivě nevinnou hru - v podstatě plachá a jemná dívka hraje vyzývavou stopařku a mladík galantního a trochu dotěrného řidiče. Vše se ale změní v tragédii, chlapci se dívka v podobě prohnané svůdkyně znechutí a podle toho s ní i jedná. Hra na život způsobí zvrat v životě. Tato povídka mi připadá ojedinělá svou myšlenkou odcizení se dvou milujících se lidí. V ostatních povídkách se pak autor zabývá pravidelně tématem chtíče muže po sexuálním dobrodružství. Několikrát se zde objeví vztah mladší muž a o hodně starší žena.
Hrdinové směšných lásek jsou vesměs lidé postiženi politickou situací v zemi, jsou málem vyhozeni ze strany nebo v lepším případě káráni za nepřístojné chování, za individualismus či neuspořádaný soukromý život.
Kunderův hrdina je většinou člověk oddaný socialismu a věřící své straně, avšak nějakým způsobem se proti ní prohřeší. Je nepochopen, z původně malé chyby se stává zrada, hrdina je vyvržen ze společnosti. Nejdříve se ovšem snaží dokázat že je nevinen, ale po čase tento nesmyslný boj vzdává a uvědomuje si grotesknost celé své situace a vůbec celé tehdejší doby.
Druhý typ hrdiny nemá nic společného s politikou, či společenským prohřeškem. Je to muž toužící po ženě, svádějící a více či méně ve svém konání úspěšný.
Kunderovým prvním románem a zároveň nejúspěšnějším dílem po „Směšných láskách“ je „Žert“. Navazuje volně na tematiku Směšných lásek. Děj z let 1948 - 65 spojuje aktuální i nadčasový pohled na jednání lidí, zde převážně intelektuálů, v dobách společensky převratných. Osu románu tvoří srovnání osudů dvou vysokoškoláků, kteří se během studií sblížili. Ludvík Jahn je kritický, samorostlý, ironický, v kádrovém posudku označen jako člověk s pozůstatky individualismu. Pavel Zemánek je pružně přizpůsobivý a tudíž úspěšný vždy a všude. Celý příběh je vůbec zajímavý tím, že každá jeho kapitola je vnitřním monologem jedné z hlavních postav románu. Mimo Ludvíka a Pavla vykresluje dobové poměry více typů, zejména Heleny Zemánkové. Zpočátku jsou jejich společenské postoje blízké: Všechny spojuje poválečný optimismus a strana. Ludvíkovi se však protiví politické doktrinářství, v poúnorových posudcích má "pozůstatky individualismu". Svou hezkou kolegyni Markétu si dobírá, že nemá vlastní názor. Markéta je naivní dívka, která odjíždí na školení v době, kdy Ludvík očekával od jejich vztahu něco víc. Dotklo se ho, že v dopise nepsala, jak se jí po něm stýská, ale vychvalovala ranní čtvrthodinku tělocviku a zajímavé přednášky, psala, že na školení vládne zdravý duch a že revoluce na Západě nenechá na sebe dlouho čekat. Hrdina, aby dívku "potrestal" a pomstil se jí, napíše jí na otevřenou pohlednici "Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!" Duch padesátých let se nezapřel, Ludvíkovi se těžko vysvětluje, že to byl jen žert. Je vyslýchán před fakultním výborem, přítel Pavel - předseda organizace - ho označí za zrádce. Je tedy vyloučen ze strany, ze studia, ze společnosti. Na vojně sloužil u jednotek PTP (pomocný technický prapor), tzv. "černých", a nuceně pracoval v dolech. Roste v něm zášť. Zbaven vojny a následovně i dolů je až po roce 1956. Najde si práci ve výzkumném ústavu, kde se setká s Helenou Zemánkovou, ženou muže, který měl podstatný podíl na jeho pádu, zrodí se v něm cynický nápad - svést tuto již uvadající a ne zrovna nejpřitažlivější ženu, aby se Pavlu Zemánkovi pomstil. Helena se svými poněkud mělkými myšlenkami, složenými z nekonečných souvětí, si ve své naivní fantazii vytvoří takovou naději v nový vztah, že stráví s Ludvíkem divokou a vášnivou noc v jeho rodném městě ve vypůjčeném pokoji. Pro svůj nový idol vzplane tak, že dokonce povolí Pavlovi dlouho odpíraný rozvod. Když zjistí, že Ludvíkovi šlo vlastně o mstu, která nevyšla, naopak byla Pavlem uvítána, pokusí se o sebevraždu. Bohužel i ta končí trapně, protože místo analgetik požila celou tubu projímadla. Takto Kundera typicky tragikomicky končí román o době, která byla vážná, ale s podobou úsměvu a kdy legrace se špatně snášela s duchem doby. Pro Kunderu je typické, že vše vždy dopadne jinak, než se původně očekávalo. Všichni hrdinové (až na Pavla) se dostávají do situace, kdy se jim zbortí všechny ideály, kdy prohlédnou a zjistí, že to, co celý život prožívali, byla jen jakási kamufláž. Rád vytváří zápletky, které se zdají být ze začátku normální, ale které nakonec vyústí ve zcela neočekávaný konec.
Svým zatím posledním románem „Nesmrtelnost“ autor završil další vývojovou etapu své tvorby, v níž skoncoval s ideologiemi a věnoval se obecným problémům člověka: téma času, stárnutí,smrti a nesmrtelnosti.


NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ


Román „Nesnesitelná lehkost bytí“ vyšel v roce 1985 v Torontu v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty – Eight Publishers. V České republice román doposud nevyšel, protože po vydání románu Žert (1967) totalitní režim zakázal publikování Kunderových děl. O vydání románu se uvažovalo hned po revoluci, ale autor k tomu nedal svolení a zatím svůj názor ještě nezměnil.
Kundera rozdělil svůj román do sedmi částí. Tyto části na sebe chronologicky nenavazují, vzájemně se prolínají a doplňují. Například první část je vyprávěním z pohledu Tomáše, kdežto druhá část popisuje Terezin život s matkou a zároveň doplňuje Tomášovu část příběhu Tereziným pohledem. Téměř v každé části se objevuje filosofická polemika, ať už nad samotnou nesnesitelnou lehkostí bytí, nebo nad politickým režimem v Československu, či nad jinou otázkou. Specifickým oddílem je „Malý slovník nepochopených slov“, který se soustřeďuje na vztah mezi Sabinou a Franzem, jenž je založený na vzájemném nedorozumění a odlišném chápání významů důležitých slov. Kundera je na celém světě uznávaným pokračovatelem středoevropského filosofického románu a tak se i v Nesnesitelné lehkosti bytí setkáváme s odkazy na jiná díla, především na teze a díla filosofů Parmenida a Nietzscheho.
Jak již jsem zmínil na úplném začátku své práce, je tento Kunderův román především vyprávěním o lásce. Pojetí lásky hlavními postavami je ale zároveň prostředkem k pochopení složité doby a jejího odrazu na formování lidského charakteru a způsobu života vůbec.
V tomto románu figurují čtyři hlavní postavy, přičemž každá z nich má svůj specifický charakter a světonázor.

Tomáš: Tomáš je neurochirurgem v nejmenované pražské nemocnici a žádná sukně před ním dlouho nezůstane na svém místě. Partnerky střídá téměř denně, nehledá hluboký vztah touží po tělesném potěšení, které nazývá „erotickým přátelstvím“. Sex bere jako zábavu, srovnatelnou například s fotbalem. Jedinou výjimkou v dlouhém zástupu žen je Sabina. Je pro něj milenkou a zároveň přítelkyní, oba dva milují volnost a sex.
Tomáš je ale také zároveň člověkem silným a sebejistým, když však potkává Terezu, pociťuje nový a pro něj neznámý pocit, zažívá totiž pravou lásku. Lásku nejen tělesnou, ale i duševní, která je pro něj zvláštní a zároveň krásná.

Tereza: Tereza je mladá, lehce naivní a dětsky vypadající žena pocházející z malého lázeňského městečka. Je osamocená v životě se svou matkou a otčímem. Před matkou a před světem uniká ke knihám. Když poprvé vidí Tomáše, má i on u sebe knihu, a to je pro Terezu významné znamení. S Tomášem cítí jistou sounáležitost, dalo by se říci společnou účast v jakémsi tajném bratrství jiného chápání světa.
Tereza je Tomášovým protikladem, jak je Tomáš silný, tak je Tereza slabá. Cokoliv dělá, je z lásky k Tomášovi. Je mu naprosto oddaná, a proto jí stálé Tomášovy nevěry velmi zraňují a to i přesto, že si je jeho láskou jistá a snaží se Tomášův způsob života pochopit, ale Tomášova lehkost bytí je pro ni špatně snesitelná

Sabina: Sabina je výtvarnicí snažící se tvořit svá individualistická díla i přes nepřízeň budovatelského komunistického režimu. Své obrazy tvoří tak, aby na první pohled neprovokovaly svou osobitostí, ale zároveň do nich vkládá své pohrdání kýčem a stereotypním socialistickým uměním, sama o nich říká: „vpředu je srozumitelná lež a vzadu nesrozumitelná pravda“. Sabina je na útěku ze světa kýče, neboť totalitní politické režimy a totalitní kýč se organicky doplňují.
Láska je pro Sabinu také únikem, únikem ze světa povinností, ze světa v němž dokonce radost, štěstí a vkus mají být člověku vnuceny. Před tím vším prchá Sabina do zahraničí, tam však nenachází naplnění nýbrž prázdnotu. Nikdo ji totiž nechápe, její noví přátelé ji interpretují podle svých vlastních jednostranných a zkreslených představ o „Východu“. A tak díky své touze po volnosti a neustálému unikání ze světa kýče zažívá Sabina nesnesitelnou lehkost bytí.

Franz: Franz je žádaným švýcarským historikem žijícím spořádaný a víceméně spokojený život vyšší třídy. Má manželku a dceru a na první pohled mu nic nechybí. Jeho slabostí jsou však revoluce a jiné snahy o změnu stávajícího systému, zřejmě právě proto je fascinován Sabinou, která přijíždí z Rusy okupovaného Československa.
Franz je naprosto odlišný od Sabiny, je to zapříčiněno odlišným dětstvím a odlišným prostředím v němž oba vyrůstali. Jejich vztah je založen na nedorozumění, každý přikládá stejným slovům rozdílný význam. Láska k opuštěné matce disponovala Franze ve vztahu k ženám především věrností, soucitem a úctou. Pro Sabinu je láska cestou úniku, uniká také Franzovi, poté co Franz opustí svou rodinu a rozhodne se žít s ní.

„Myšlenka o věčném návratu je tajemná a Nietzsche jí uvedl ostatní filosofy do rozpaků: pomyslit, že by se jednou všechno opakovalo, jako jsme to už zažili, a že by se i to opakování ještě do nekonečna opakovalo! Co chce říci ten pomatený mýtus?“

Těmito slovy začíná Kundera svůj román a v prvních dvou kapitolách pokračuje v úvahách nad touto Nietzscheho tezí. Vychází z jeho myšlenek, že věčný návrat je tím nejtěžším břemenem a dostává se k otázce: „Je-li věčný návrat tím nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti. Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?… Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné. Co si tedy máme zvolit? Tíhu nebo lehkost?… Jisté je jen jedno: protiklad tíha lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů.“
Po tomto úvodu se dostáváme do myšlenek Tomáše, který přemýšlí o Tereze a zpětně si promítá jejich první setkání v malém lázeňském městě. Setkali se v kavárně, kde Tereza pracovala, strávili spolu asi hodinu. Tereza ho potom doprovodila až na nádraží, kde s ním čekala dokud nenastoupil do vlaku. Za deset dní se z ničeho nic objevila v Praze u dveří jeho bytu, pozval jí dál a pomilovali se. V noci dostala Tereza horečku a zůstala u něj v bytě celý týden dokud se nevyléčila, Tomáš během té doby pocítil k „té téměř neznámé dívce“ nevysvětlitelnou lásku. Potom co se vyléčila, odjela zpět do svého rodného města. Po jejím odjezdu Tomáš přemýšlel o tom, zda jí má pozvat k sobě natrvalo, věděl totiž, že když přijede, tak proto aby mu nabídla celý svůj život a té odpovědnosti se Tomáš bál. Necítil k ní nic podobného jako ke všem ostatním ženám, nebyla to pro něj ani milenka ani manželka. Cítil totiž, že kdyby umřela, on by její smrt nepřežil. Jeho dilema vyřešila sama Tereza, když k němu opět znenadání přijela. Snažila se dávat najevo, že je u Tomáše jen náhodou, v Praze prý byla z jiných důvodů. Když vedle sebe potom v noci leželi, nabídl jí Tomáš (zcela proti svým zásadám) ať zůstane u něj.

„Ještě včera se bál, že kdyby ji pozval k sobě do Prahy, přijela by mu nabídnout celý svůj život. Když mu teď řekla, že má kufr v úschovně, blesklo mu hlavou, že v tom kufru je její život a že ho nechala zatím na nádraží, než mu jej nabídne.“

Když se Tomáš rozvedl se svou první ženou, snažil se zařídit si svůj život, tak aby se k němu už žádná žena nemohla nastěhovat. Svým milenkám tvrdil, že nemůže s nikým na společné posteli usnout. Tu noc, kdy podruhé přijela Tereza, spal po dlouhé době se ženou, a když se probudil zjistil, že ho spící Tereza drží pevně za ruku, tak pevně že se nemohl z jejího sevření vymanit.Od té doby se oba těšili na společný spánek. Tomáš sice obstaral Tereze podnájem, aby neměly jeho milenky pocit druhořadého postavení, ale ten se stával čím dál víc pouhým alibi.
Tomáš si uvědomil, že Terezu miluje, protože láska pro něj neznamenala sex, ale trávení společných intimních chvil a toho byl schopný jedině s ní.
Díky Tomášově přítelkyni Sabině získala Tereza místo fotografky v jednom deníku. Zároveň začala zjišťovat stále více údajů o Tomášově tajném milostném životě, našla jeho dopisy od Sabiny, ve kterých mu psala o tom, jak by se sním chtěla milovat. Hlavně díky tomu se Tereze začaly zdát zlé sny, ve kterých ji Tomáš trápil společně s jinými ženami, Tomáš ji vždy vzbudil a musel jí dlouho konejšit než znovu usnula.
Tomáš své nevěry nejprve popíral, ale když zjistil, že důkazy jsou příliš zřejmé, snažil se Tereze dokázat, že jeho polygamní život není v žádném rozporu s láskou k ní. Nebyl však důsledný, protože chvíli své nevěry zapíral, a pak se je zase snažil ospravedlnit. On sám však na Terezu žárlil, jednou byli společně a ještě s několika přáteli v baru, oslavovali její nové místo. Tomáš nerad tančil, a proto se Terezy ujal jeho mladý kolega.

„Nádherně jim to na parketu slušelo a Tereza se mu zdála krásnější než jindy. Pozoroval udiveně, s jakou přesností a poslušností Tereza předchází ještě o zlomek vůli svého partnera. Ten tanec se zdál vypovídat o tom, že její obětavost, jakási nadšená touha udělat to, co vidí Tomášovi na očích, nebyla nijak nutně vázána na Tomášovu osobnost, ale byla připravena odpovědět na volání kteréhokoli muže, jehož by potkala místo něho.“

Tereza se stávala čím dál tím méně vyrovnanou, Tomášovy nevěry ji zraňovaly. On to věděl, ale nebyl schopen zanechat svých „erotických přátelství“, protože by ho to rozvrátilo. Vždy když se miloval s jinou ženou musel se opít, aby neměl před očima Terezin obraz, ale nedokázal si svou vášeň odpustit. Při milování s jinými ženami se stával roztržitý, díval se na hodinky, aby nepřišel pozdě domů. Ze svobodného mládence se měnil na manžela.
Aby zmírnil Terezino trápení, oženil se s ní a pořídil jí štěně křížence, které (ač to byla) fena pojmenovali Karenin po knize Anna Karenina, kterou měla Tereza v ruce, když za ním podruhé přijela do Prahy.
Jejich svatba proběhla těsně před ruskou okupací Československa, byl srpen 1968. Zatímco Tereza nebezpečně fotografovala ruské vojáky na ulicích a pak snímky dávala zahraničním novinářům, Tomášovi neustále telefonoval z Curychu ředitel tamní nemocnice a nabízel mu místo. Tomáš nejprve odmítl, ale pak po rozhovoru s Terezou se rozhodl, že emigrují.

„To všechno říkala Tereza Tomášovi a on věděl, že je to pravda, ale že pod tou pravdou je ještě jiná, podstatnější příčina, proč chce Tereza odejít z Prahy: je ve svém dosavadním životě nešťastná.“

Tomáš se vrhl do práce s novou vervou, Tereza se pokoušela prosadit jako fotografka, ale bylo jí řečeno, že snímky z okupované Prahy nejsou aktuální. Místní fotografka jí navrhla fotografování pro zahrádkářskou rubriku, s tím však Tereza nesouhlasila. Fotografka jí také řekla, že má zvláštní cit pro ženské tělo a ať tedy zkusí akt. Tereza se rozhodla, že navštíví Sabinu, která emigrovala do Ženevy v jejím ateliéru. Sabina jí ukázala své obrazy a popsala jí způsob jejich tvorby. Tereza jí s obrovskou pozorností naslouchala, až úplně zapomněla na to, že přijela Sabinu fotografovat.

„Aparát sloužil Tereze zároveň jako mechanické oko, jímž pozorovala Tomášovu milenku, i jako závoj, kterým si před ní kryla tvář.“

Tomáš trávil většinu času v nemocnici a na Terezu měl velmi málo času, ta zůstávala sama doma s Kareninem a učebnicemi francouzštiny a němčiny. Jednoho dne večer se Tomáš vrátil domů a našel tam jen Terezin dopis, ve kterém se mu omlouvala za svou neschopnost adaptovat se na nové prostředí a odjezd zpátky do Prahy. Tomáš v Curychu ještě chvíli vydržel, ale začal pociťovat nesnesitelnou lehkost bytí, zjistil, že Terezu potřebuje a vrátil se za ní zpět do Československa.

Mezitím se Sabina seznámila s Franzem, svůj milostný vztah prožívali zásadně mimo Ženevu na různých Franzových obchodních cestách. Sabinu ale tento způsob začal nudit, Franz jí na to odpověděl tím, že není schopný jít v ten samý den z postele své milenky do postele své manželky. Zároveň si ale uvědomil, že Sabinu opravdu miluje, zatímco svou manželku má rád spíš jako matku, ženu která je slabá a je ji třeba chránit. Po nějaké době se rozhodl, že svou manželku opustí a začne nový život se Sabinou. Sabina s tím zdánlivě souhlasila, ale když se Franz se svou manželkou rozešel, odjela do Paříže. Franz našel jen prázdný ateliér a správce, který mu řekl, že majitelka ateliéru si nepřála, aby se dozvěděl, kam zmizela.
Zdrcený Franz si pořídil podnájem a začal nový život.Začal žít samostatně, poprvé si sám vybíral nábytek nezávisle na někom jiném.Zjistil, že Sabinina fyzická přítomnost pro něj není důležitá, protože v něm zanechala svou stopu, stopu štěstí a radosti ze svobody. Našel si novou známost, kterou se stala jedna z jeho studentek, ta ho milovala bezmezně, ale on pořád myslel na Sabinu. I přes nevoli své partnerky se rozhodl zúčastnit pochodu na Kambodžu, který měl zajisti přístup západních lékařů do hladomorem zužované Kambodži. Viděl v tom alegorii se Sabininou vlastí, byla to přeci země okupovaná komunistickou armádou. Pochod skončil naprostým fiaskem, a když se potom Franz procházel po Bankoku, ze kterého se měl vrátit zpět domů, přepadli ho místní zloději a na následky zranění zemřel v Ženevské nemocnici. Tím Kundera poukázal na bezvýznamnost a zbytečnost „Velkého pochodu“.

Potom, co se Tomáš vrátil do Prahy, začal mít problémy v zaměstnání. Ještě před emigrací totiž napsal článek, ve kterém srovnával Oidipa (ten se oslepil a odešel do vyhnanství, když zjistil kolik špatných věcí napáchal) s komunisty (ti zase tvrdili, že o těch špatných věcech nevěděli). Vydavatel článek trochu zkrátil a upravil a ve výsledku si komunisté mysleli, že jim Tomáš navrhuje, aby si vypíchali oči. Bylo mu nabídnuto odvolání, to ale Tomáš odmítl podepsat a tak se z neurochirurga stal obvodním lékařem. Když odmítl odvolání podruhé, tak se stal z obvodního lékaře umývačem oken.
Při umývání oken se dostal do mnoha domácností, atak nebylo divu, že ve svých „erotických přátelstvích“ pokračoval, a tím samozřejmě trápil Terezu. Ta byla několik týdnů po svém návratu vyhozena z týdeníku, pro který fotila a stala se barmankou v hotelu na předměstí, kde se setkávala například s vyhozeným profesorem theologie či velvyslancem. V baru na ní ale také dohlížel tajný policista nebo snad jen udavač, který jí svou sílu dával nepříjemně najevo.

Ale jen co odešel, ozval se malý muž s lysinou, který vypil už třetí vodku:„Paní, vy víte, že se mladistvým nepodává alkohol.“ „Vždyť jsem žádný nedala! Dostal limonádu!“ „Moc dobře jsem se na vás díval, co jste mu do té limonády lila!“ „Co si vymýšlíte!“ vykřikla Tereza. „Ještě jednu vodku,“ poručil muž s lysinou a dodal: „Už delší dobu vás pozoruju.“

Při této roztržce se jí zastal jistý inženýr, Tereza o něm začala přemýšlet jako o možné nevěře Tomášovi, ke které se nakonec také odhodlala. Když však bylo po všem, došlo jí, že jí tento akt vůbec nic nepřinesl, snad jen další trápení, protože měla výčitky vůči Tomášovi a podezření, že „inženýr“ na ní byl nasazen tejnou policií.
Tomáš se při jednom mytí oken setkal opět s redaktorem, který vydal jeho článek a také se svým synem z prvního manželství, tito dva se ho snažili přesvědčit, aby podepsal žádost českých intelektuálů o propuštěni politických vězňů. Tomáš se nejdříve rozhodl podepsat, ale pak si to rozmyslel a odešel. Jeho syn ho obdivoval, ale Tomáš o něj ani o jeho obdiv neměl zájem.
Tomáš se také setkal s předsedou vesnického zemědělského družstva, kterého kdysi operoval, a ten jemu i Tereze nabídl možnost odstěhovat se na venkov. Tomáš se cítil fyzicky vyčerpán svými neustálými avantýrami a také neustálým tlakem režimu na jeho osobu a věděl, že Tereze by tato změna prostředí přišla jedině vhod.
Na venkově se jim dýchá volněji, bez neustálého tlaku a stresu pociťují krásu a pohodu venkovského života. Tomáš se stal šoférem nákladního auta, kterým rozvážel zemědělce na pole nebo vozil nářadí a Tereza dvakrát denně vyváděla společně s Kareninem na pastvu stádo krav.
Karenin ale dostává rakovinu a pomalu umírá, nakonec se Tomáš s Terezou rozhodli, že mu dají uspávací injekci. Psova smrt je oba ještě víc sblížila, Tereza měla však opět podezření, že jí byl Tomáš nevěrný, ale vše se vysvětlilo, když zjistila, že podezřelé dopisy jsou od Tomášova syna.
Román končí, když si Tereza společně s Tomášem, předsedou a mladým zemědělcem vyjedou zatančit do sousedního města. Tereza se Tomášovi omluvila ještě jednou za to, že ho dostala tak nízko ve společenském žebříčku tím, že se vrátili zpět do Prahy.

„Tvoje poslání bylo operovat,“ řekla. „Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“

Román sám o sobě končí touto scénou, ale z dopisu Tomášova syna Sabině do Ameriky, který se objevuje v druhé polovině románu se dozvídáme, že Tomáš společně s Terezou zahynuli při cestě autem, kterému nefungovaly brzdy.


SROVNÁNÍ


Natočit film podle románové předlohy bývá těžké vždy. Ještě těžší to však je, když se jedná o Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí. U obsáhlejších děl může být problémem délka, určitě je těžké vměstnat sedmisetstránkový román do dvou hodin filmu, ale to u našeho románu problém není. Je jím spíš jakási dvojúrovňovost Kunderova díla.
Je tu základní příběh, příběh Tomáše a Terezy, také tu ale je příběh Sabiny a příběh Franze a pokud známe souvislosti, je tu i příběh doby okupace a normalizace v komunistickém Československu a všechny tyto příběhy nám dají dohromady jednotnou dějovou linii. To je první úroveň románu.
Pak je tu také úroveň druhá. Tou mám na mysli Kunderova filosofická intermezza v průběhu děje, které s ním nepřímo souvisejí a zároveň ho rozvíjejí a dávají mu tím nový rozměr.
Je tedy jasné, že film musí být buď hodně zjednodušen a nebo by musel být velmi dlouhý, aby mohl obsáhnout obě dvě úrovně románu. Americký režisér Philip Kaufman si zřejmě byl těchto skutečností vědom, a tak se pokusil o jakýsi kompromis. V roce 1988 natočil téměř tří hodinový film, ve kterém se pokusil, dle mého názoru ne moc úspěšně, zkombinovat obě dvě úrovně Kunderova románu.
Co se týče linie dějové, jsou zde víceméně zachovány základní prvky z románu. Samozřejmě, že můžeme najít spoustu odlišností. Za zmínku určitě stojí už samotné seznámení Tomáše a Terezy, které je ve filmu obohaceno o epizodu v plaveckém bazénu, ale zároveň je vynecháno bližší vysvětlení souvislostí. Mám na mysli ochuzení o vnitřní monology hlavních postav, které dodávají celé situaci úplně jinou atmosféru, než je zachycená ve filmu. Co řekne divákovi, který nezná literární předlohu, to že Tomáš i Tereza si v kavárně čtou knihu a že hraje v rádiu Beethowen. Myslím si, že velmi málo, ale kdyby se tvůrcům lépe podařilo zachytit nebo vysvětlit tyto souvislosti, dostala by tato scéna úplně jiný význam. Stejně tak to je i při dalším vývoji děje. Situací, při nichž chybí již výše uvedené dokreslení atmosféry, je ve filmu mnoho. Také mne trošku zklamalo ztvárnění vztahu Franze a Sabiny, který je v knize velmi detailně rozebrán, hlavně z hlediska charakteru obou postav
Dalším problémem je, že se jedná o americky zpracovaný film, odehrávající se v českém prostředí a hemžící se českými postavami. Takový film dokáže jistě oslovit mnohé, jen u samotných Čechů to bude poněkud složitější. Ač se tvůrci snaží přiblížit atmosféru naší republiky, ne vždy se jim to úplně daří a často všechno vyznívá až příliš nečesky (nebo spíše nečeskoslovensky) a jaksi amerikanizovaně. Tady také vyvstává problém i u samotných postav, neboť Daniel Day-Lewis, Juliette Binocheová i Lena Olinová mohou být sebelepšími herci, ale Čechy z nich nikdo neudělá, a proto některé věty, plynoucí z jejich úst, vyvolávají u našince pocit, že opravdu jen automaticky deklamují věty naučené ze scénáře. Když kupříkladu mluví pohrdlivě o socialismu, Rusech i komunistech, zní to z jejich úst naprosto cize, jako by snad mluvili o něčem úplně jiném. Podobná situace nastává také ve chvíli, kdy do Prahy přijíždějí ruské tanky. Po obrazové stránce jde bezpochyby o čistě a působivě odvedenou práci. Zpočátku je užito jen černobílého, autenticky působícího materiálu, barva probleskává až později ve chvílích naděje, kdy lidé demonstrují a hrdě nesou státní vlajky, nad nimiž se vznáší melodie národní hymny. V okamžiku, kdy se rozezní střelba a na československé vlajce se objeví stopy krve, přechází obraz zase smutně do černobílé, protože přesně takové jsou vyhlídky okupované země. Všude je zmatek a Tereza odvážně a zběsile fotí, fotí a fotí. Celá tato sekvence sice působí nadmíru dramaticky, ale zároveň také tak odlišně od všech českých i slovenských filmů. Americká představa o tehdejší situaci je zkrátka jiná než představa česká, jakási komerčnější.
Kniha nedokáže zachytit obraz, a tím pádem je všechno na fantazii čtenáře. Film je naopak na zachycení obrazu založen. Kameraman Nesnesitelné lehkosti bytí Sven Nykvist byl za své schopnosti nominován na Oscara a myslím si že právem. V celém filmu totiž můžeme najít velmi mnoho zajímavě koncipovaných záběrů. Například s oblibou využívá odrazů v zrcadlech, zejména ve scénách se Sabinou, která je těmito lesklými plochami téměř posedlá. Její oválné zrcadlo už bylo svědkem mnoha milostných hrátek, ale v jednu chvíli vytváří i obraz zcela jiného druhu. Sabina je v záběru umístěna mírně vzadu uprostřed a hovoří s Tomášem, stojícím z našeho pohledu na pravé straně, na levé pak vidíme jeho odraz v zrcadle. Toto rozdvojení hlavního hrdiny přesně vyjadřuje jeho touhu, vyřčenou před milenkou už dříve, že by si přál zkusit žít dva životy. Jeden s Terezou a druhý bez ní, čímž by zjistil, který z nich je lepší.
Zároveň je velkým plusem filmu hudební doprovod, který vytvořil Mark Adler. Výše jsem uvedl, že mi ve filmu chybí detailnější zachycení důležitých souvislostí a tím pádem i změna atmosféry. Tuto chybu alespoň trošku vyrovnává hudba, která dobře podbarvuje děj a přibližuje atmosféru, té kterou jsem cítil z knihy.
Film má své klady i zápory, ale pokud ho srovnávám s Kunderovým románem, převažují zápory. Nemyslím si totiž, že se tvůrcům podařilo zfilmovat Kunderův román, spíš bych řekl, že se jím vydatně inspirovali a vytvořili jakýsi výtah z jeho základní dějové linie. Věřím tomu, že kdybych nečetl knihu a nebyl Čech, tak by se mi film líbil. Ale knihu jsem četl a Čech jsem, takže mne film spíš zklamal. Zklamal mne svou amerikanizovaností a absencí více významových rovin, kterými si mne získal Kunderův román.




Použitá literatura:

Milan Kundera – Nesnesitelná lehkost bytí, rok vydání 1988, 2. vydání, nakladatelství Sixty – Eight Publishers (Toronto)

doslov k Nesnesitelné lehkosti bytí od Květoslava Chvalíka z r. 1984

článek o Milanu Kunderovi z magazínu MF Dnes 29.11.2001

tiráž k románu Žert, rok vydání 1996, 2. vydání, nakladatelství Atlantis

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5037