Šikanování

Osnova

Motto
I. Úvod
II. 1. Právní hledisko šikanování
2. Šikanování na školách
3. Pedagogové v konfrontaci se šikanou
4. Napáchané škody
5. Pohledy na šikanování
5.1 Šikanování jako nemocné chování
5.2 Šikanování jako závislost
6. Zvláštnosti u dětí a mládeže
7. Mechanismus šikanování
8. Osobnost agresora
9. Typy agresorů
III. Závěr – rodina a společnost versus šikanování



Svoboda nemůže růst – nemůže dokonce ani jen přežívat – v jakékoliv atmosféře či klimatu. Na strastiplné cestě lidských dějin byly svobodné společnosti překvapivě vzácné. Ekologie svobody je křehčí než biosféra Země. Svoboda potřebuje čisté a blahodárné zvyky, zdravé rodiny, obecnou slušnost a nebojácnou úctu jednoho člověka ke druhému. Svoboda potřebuje celý dešťový prales drobných skutků ctnosti, složité vazby vzájemné oddanosti, planoucí lásku, neumírající věrnost. Svoboda potřebuje zvláštní instituce a ty zase potřebují lidi specifických návyků srdce. Michael Nowak

Jako téma své seminární práce jsem si vybrala to, co je mi nejbližší. Jelikož jsem učitelka a zároveň primární preventista sociálně patologických jevů na dvou základních školách (ZŠ Stará Ves a ZŠ Kostelec u Holešova), vím, co řeší děti, rozumím jejich problémům a snažím se vcítit do jejich světa. Zajímám se o všechny nástrahy, které provází život mých svěřenců. Těmi dvěmi největšími problémy, kterým se v dnešní době téměř žádné dítě a pubescent nevyhne, jsou šikana a drogy. Oba se začínají řešit v celospolečenském měřítku. Pro děti jsou však oba tyto problémy ještě horší v tom, že žádný mladistvý neví, jak se účinně takové nástraze bránit. A právě od toho jsme tu my, dospělí, abychom si uvědomili, že musíme mladistvým na jejich cestě životem pomáhat radou a osobním příkladem.
S pojmem šikana, šikanování se právní praxe setkává poměrně často. Tento pojem se vyskytuje v rozhodnutích o zahájení trestního řízení, pracují s ním státní zástupci při sestavování obžalob a vyskytuje se i v odůvodněních rozsudku. S pojmem šikana nebo šikanování se setkáváme v soudních protokolech i ve vyšetřovacích spisech policie. Platná právní úprava pojem šikana nebo šikanování nepoužívá. Slovník cizích slov (Klimeš, L.: Slovník cizích slov. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1981, s. 704) definuje pojem šikanování jako hovorový výraz pro pronásledování, záměrné, zbytečné obtěžování, nespravedlivé obviňování, trestání, týrání. Stejně tak Akademický slovník cizích slov (Petráčková, V. /Kraus, J. a kolektiv: Akademický slovník cizích slov. Academia, Praha, 1995, s. 732) definuje pojem šikanování jako hovorový výraz pro pronásledování, záměrné, zbytečné obtěžování, nespravedlivé obviňování, trestání, týrání. V právní praxi bývá pojem šikana používán jako synonymum pro úmyslné jednání, které je namířené proti jinému subjektu a které útočí na jeho lidskou důstojnost. Z hlediska výkladu pojmu šikanování není důležité, zda k němu dochází verbálními útoky či fyzickým násilím nebo hrozbou násilí. Rozhodující je, že se tak děje úmyslně. Samotné jednání může spočívat buď v bezprostředním konání pachatele, anebo naopak v tom, že se pachatel nějakého jednání zdrží.
Jak je to se šikanováním na školách? V této práci je použit pojem škola v širším smyslu a zahrnuji do něj i další výchovné instituce a zařízení. V miniprůzkumu na některých středních odborných učilištích, gymnáziích a dalších středních školách většina učitelů neviděla šikanování jako problém. V každém případě alespoň ne na té jejich škole. Možná snad někde jinde. Tito učitelé a mnozí další, kteří takto smýšlejí, se velmi mýlí. Šikanování je problém, a to i na těch jejich školách. Přesnější zmapování je velice obtížné. Je to dáno především skrytostí šikanování. Ta je způsobena několikastupňovými „zneviditelňujícími mimikry“, které chrání šikanování před zraky nepohodlných šťouralů. Samozřejmou součástí onemocnění skupin tímto „virem“ je totiž růst protiúzdravného a zakrývajícího systému, který je společně utvářen všemi přímými i nepřímými protagonisty krutého a nelítostného světa strachu a násilí. Koresponduje s tím i skutečnost, že naše odborná literatura k této problematice dlouhou dobu neexistovala. Pokročilá stadia šikany u starších dětí a mládeže navíc nejsou přístupná dosavadním výzkumným metodám. O drtivé většině šikanování se jednoduše a prostě neví. Zůstává skryto navzdory tomu, že lehčí formy a počáteční stadia šikanování zasahují velkou část školní populace. Zárodečné stupně šikanování zamořují většinu formálních skupin ve školách a výchovných zařízeních, kde se praktikuje tradiční způsob pedagogické práce. Z tohoto obrovského podhoubí „mírných“ šikan se „úspěšně“ vyvine do pokročilých stadií významné procento infikovaných skupin. Odhadováno je u učňů přibližně na 20% a obdobné procento existuje i u dětí na základních školách. Koresponduje to i s výsledky zatím ojedinělého výzkumu doc. Říčana, který se zabýval šikanováním v pátých a šestých třídách pražských základních škol. Poněkud vyšší procento lze ovšem předpokládat u skupin v ústavní a náhradní rodinné výchově. Na ostatních středních školách a dalších typech školních zařízení bude zřejmě situace lepší.
Při rozmluvách s pedagogy jsme konfrontováni se skutečností, že lidé, kteří jsou se šikanou v bezprostředním kontaktu, o ní vědí žalostně málo. Je tomu tak především proto, že dosavadní pedagogické vzdělání neposkytuje ucelené poznatky o problematice šikanování a o zákonitostech skupinového života. V přípravě pedagogů citelně chybí systematický zážitkový výcvik v práci se skupinovou dynamikou. Pedagogové jsou prostě ponecháni na holičkách a pro boj se šikanováním nejsou teoreticky ani prakticky vyzbrojeni. Je také nutné uvést skutečnost, že názory na šikanování, a to i názory odborníků, jsou zatíženy neznalostí, mýty a bagatelizací, a to jak o povaze, závažnosti a rozšířenosti šikanování, tak i o možnostech jeho odhalení a nápravy. Pedagogové se dozvídají o šikanování pouze ojediněle, většinou když se „samovolně“ provalí nějaká extrémní forma. Následující kroky usilující o nápravu bývají vesměs chybné, a tedy neúčinné.
Skupiny přemnožené „virem“ šikanování účinně produkují „ochrannou mlhu“, takže škody, které šikanování působí, zůstávají skryty. Nicméně existují a jsou velice závažné a rozsáhlé. Pro první orientaci stručně uvedu hlavní oblasti destrukce.
· Významná skupina žáků ve státních i nestátních vzdělávacích a výchovných institucích je beztrestně psychicky a fyzicky týrána. Jejich psychické a tělesné zdraví je dlouhodobě a někdy i nezvratně poškozeno. U pokročilých stadií šikan je ohrožen i život obětí. Někdy se agresor pokusí oběť přímo zabít či zmrzačit, jindy oběť řeší svou situaci sebevraždou. Těmto dětem není nic platná mezinárodní Úmluva o právech dítěte, která jim v těchto zařízeních zaručuje bezpečnost a ochranu zdraví.
· Šikanování nabývá často charakteru skupinové trestné činnosti a má některé „dětské“ rysy organizovaného zločinu. Beztrestné páchání násilí a porušování trestního zákona ve velkém měřítku poškozuje morální charakter většiny členů skupiny. Důsledkem je podceňování a přehlížení mravních norem, utváření a upevňování antisociálních postojů a celkově vede i při mírných formách k připravenosti pro kriminální dráhu, a to nejen u agresorů, ale do určité míry i u přihlížejících. U obětí i svědků vede šikanování k nedůvěře k autoritám a ztrátě iluzí o společnosti, která by každému člověku měla poskytnout ochranu proti jakékoliv formě násilí. Tito lidé se v mládí „naučí“, že nikdo není schopen zajistit ochranu a bezpečnost slabým a bezbranným, a tudíž nemá vlastně cenu proti bezpráví něco dělat.
· Šikanování totálně paralyzuje výchovnou funkci skupiny a proměňuje její působení v destruktivní. Lapidárně řečeno: Pod vnější slupkou seriózního zařízení se ponižuje lidská důstojnost, nerespektují se základní lidská práva a odehrává se tam nikoliv pedagogická činnost, ale antisociální výcvik. Občané naší společnosti se mohou těšit na spolužití s dalšími násilníky.

Nejdříve se podíváme na šikanování jako na nemocné čili patologické chování. To znamená, že se zaměříme na ty nejnápadnější projevy, které porušují školní pravidla, nebo dokonce naplňují skutkovou podstatu trestných činů. Tento pohled je v praxi nejběžnější a většinou také jediný. Pro první orientační posouzení situace je ovšem nezbytný a nezastupitelný. Jak tedy vypadá chování označované jako šikanování? Hlavní vnější rysy lze popsat následovně: Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci. Suchá pracovní definice samozřejmě nemůže vyjádřit to, co se ve skutečnosti skrývá za obecnými pojmy agrese a manipulace. Situace na našich učilištích rozhodně není idylická, zvláště ne na těch náborových. Výrazně lepší však není ani na základních školách, v dalších školských zařízeních ani na dalších typech středních škol. Brutální způsoby šikanování se jistě bolestivě dotknou každého a nikdo nebude mít problém s jejich označením. Potíž však je v tom, že nejsou vidět, protože se dějí v nepřítomnosti pedagoga. Jiná situace je u subtilnějších a částečně tolerovaných způsobů násilí. Ty sice můžeme občas zahlédnout, ale dělá nám potíže je bez znalosti „kontextu“ rozpoznat a identifikovat jako šikanování. Patří sem například „znehybňování“, třepotání prsty před obličejem a čechrání vlasů, „přátelské“ vtipy a kanadské žertíky na úkor spolužáka, tlačení namalovaného auta na tabuli, vyndání náplně z tužky před diktátem,… Tyto méně nápadné signály bychom neměli podceňovat a vždy bychom je měli prověřit. Velmi důležitým kritériem je, jak podezřelé chování prožívá žák, kterému je „legrácka“ určena. Komplikací zpravidla bývá, že to není možné zjistit přímo, prostým dotázáním toho kterého žáka. Nezřídka je potřebná odborná diagnostika, ale minimálně je nutné, abychom si našli čas alespoň na přátelský a povzbuzující rozhovor. Pro rozpoznání šikanování je potřebné umět odlišit jiné typy agresí. Je to důležité pro první orientaci a především pro nápravu. Jestliže se například poperou dva přibližně stejně silní spolužáci kvůli dívce jejich srdce, nejde samozřejmě o šikanování, protože tu chybí nepoměr sil, kdy oběť se neumí nebo z různých příčin nemůže bránit. V tomto případě rovněž chybí další významný rys šikanování, jímž je samoúčelnost převahy agresora nad obětí. Souhrnně můžeme říci, že jiné běžné agrese ve školním prostředí jsou zaměřeny k dosažení nějakého cíle. Rozhodně není cílem agrese sama o sobě a lze předpokládat, že agresor by použil i jiný způsob, pokud by jím svého cíle dosáhl.
Další rozměr šikanování, důležitý pro praxi, je již vnějšímu pohledu nepřístupný. Jde o vzájemnou vazbu mezi agresorem a obětí. Terén tohoto nesvobodného, nesymetrického vztahu je určen převažující lidskou strategií: skrýt vlastní strach a zároveň využít strachu druhého. Tento princip diktuje rozdělení žáků ve většině skupin na „silné“ a „slabé“. Čili na jedny, kteří reagují silně a svůj strach skryjí tím, že ho vyvolají v těch druhých. Jinak řečeno předvedou své přednosti, jimiž zakryjí své slabosti. A na ty slabé, kteří jsou strachem tak ochromeni, že ukážou všechny slabosti, které chtěli zakrýt. Od počáteční diferenciace na „silné“ a „slabé“ vzniká mezi těmito skupinami žáků oboustranná a překvapivě trvalá vazba. Navzájem se potřebují. Je-li vůdce, který vládne, ze školy vyloučen nebo odejde, potom je často „slabými“ okamžitě podbízivě alternován do jeho role jiný představitel „silných“. S určitou rezervou bychom mohli pro vysvětlení tohoto jevu užít následující metaforu. Vztah agresora a jeho oběti je podobný obrazu dvou boxerů v ringu, kde jeden má výraznou převahu: ten slabší, kterému docházejí síly, se pokouší zaklesnout do agresivnějšího soka, obejmout ho, být mu co nejblíže, protože tak mu nehrozí, že jej agresor přímým úderem srazí k zemi. Pedagogové se nesmějí nechat zmást a přijmout vnější zdání, že si oběť za všechno může sama. To, že je někdo „slabý“, není žádná vina. Rozhodně nikdo nemá právo fyzicky ani psychicky týrat druhého člověka!
Šikany mezi dětmi a mládeží mají svůj kolorit a svéráz. Kořeny problému a mechanismus jsou však stejné jako mezi dospělými. Rozdíly můžeme vidět pouze na vnější úrovni. Jde o jinou mozaiku agrese, nižší intenzitu brutality, oslabenou účinnost manipulace, zkrátka menší výskyt tzv. dokonalých šikan. Dospívající agresoři odchovaní akčními filmy se ovšem snaží dospělým někdy vyrovnat, nebo je rovnou překonat. Nebudu zde popisovat ty nejotřesnější případy. Z masmédií je známá smrt šestnáctiletého chlapce umučeného spoluvězni ve vazební věznici v Ruzyni. Podobně jako existuje „přitvrzení“ šikany směrem od dětí a mládeže k dospělým, existuje naopak určité „změkčení“ od mládeže k dětem. Dětské šikany jsou oproti šikanám mládeže více náladové, méně úporné a propracované, připomínají spíše štvanici než „mafiánskou mašinérii“. Přesto i tady pracuje skupinová dynamika podle svých zákonitostí a závažnost nemoci se odráží ve vývojových stupních destrukce. Dětské šikany se dají rozhodně lépe odhalit a také se jednodušeji napravují. Určitá specifika existují u šikan nejenom vzhledem k věku, ale i ve vztahu k pohlaví a prostředí. Nejstrašnější a nejkrutější šikany se odehrávají tam, kde je oběť nucena žít společně s agresory a kde je uplatňován tvrdý hierarchicko-autoritativní přístup, pro který je příznačná tuhá vnější kázeň. Rizikové jsou v tomto smyslu dlouhodobější pobyty mimo školu (brigády, zájezdy na hory…), internáty a ústavy – zejména dětské domovy, výchovné ústavy a věznice, které bezkonkurenčně vedou.
Mechanismus proměny zdravé, neinfikované skupiny ve skupinu nemocnou, proměny normálního slušného žáka v brutálního agresora, proměny pohodově se vyvíjejícího žáka ve zlomeného, na agresorovi závislého člověka je velmi složitý a při nezasvěceném pohledu nepochopitelný proces. Podle mých zkušeností lidé z hlediska určité role tuto změnu vůbec nejsou schopni připustit a kategoricky ji odmítají. Rodiče agresorů například zásadně popírají, že by jejich dítě bylo schopno mučit spolužáka a libovat si v tom. Jaké síly zde tedy působí? Odborníci jim souhrnně říkají skupinová dynamika. Stručně lze říci, že jde o síly, které vznikají ve vztazích mezi žáky v jejich skupinovém životě. V tomto smyslu je tedy skupinová dynamika přítomna v každé skupině. Je jenom otázka, zda její obrovský potenciál vlivu na změnu jednotlivce i celé skupiny bude k dobrému, nebo bude prostě zneužit. Je tragickou chybou, že naši pedagogové neumějí cíleně pracovat se skupinovou dynamikou a budovat pedagogické komunity. Důsledkem je neprůhledné oddělení oficiálního světa pedagogů a skrytého života žáků. Tato situace dává otevřenou možnost pro nahodilý pohyb skupinové dynamiky. V případě šikanování je vlivu skupinové dynamiky agresory nevědomě a nereflektovaně užito k destrukci svobody a vzájemných pozitivních vztahů ve skupině.
Při setkání s agresory bylo vždy zarážející, že tito mladí lidé neměli žádné vědomé pocity viny, netrápili se skutečností, že někomu ubližují, a zasloužený trest vnímali jako křivdu. Těmto jedincům znásilňujícím slabé chyběl jakýkoliv náhled na nemorálnost jejich jednání. Na základě mnohých zkušeností bylo dospěno k názoru, že morální slepota je působena na dvou úrovních:
1. Na povrchnější úrovni má charakter obrany sebepojetí, což se potvrdilo v různých variantách na řadě případů.
2. Na hlubší úrovni, a vlastně jako základní zdroj morální slepoty se ukázala výrazná sobecká a soběstředná orientace.
Odborníkům je známo, že lidé pro ochranu svého sebepojetí udělají mnoho, někteří téměř všechno. Šikanující agresoři, aby ubránili své sebepojetí a odvrátili velkou úzkost z možnosti rozvrácení obrazu o sobě, různými způsoby popírají a vytěsňují realitu. Odmítají sami sebe vidět negativně jako nelítostné tyrany, kteří bijí a mučí slabé a bezmocné spolužáky. Základním zdrojem morální slepoty agresorů je jejich sobeckost a egocentričnost. Tito „siláci“se považují za střed světa a z tohoto titulu si upravují mravní normy podle svých potřeb. Úcta k člověku je jim cizí a porozumět utrpení a bolesti bližního je nad jejich možnosti. Používají lidí jako věcí, které lze využít, a jejich zúžený pohled skutečně vnímá šikanování jako „zábavu a legraci“. Svědomí se neozývá. Mravní mantinely agresorů jsou pružné, a proto si vždy nacházejí přijatelné vysvětlení pro své nemorální a často i zákon překračující chování. Sami ani netuší, že jsou vedeni nutkavou potřebou rozpouštět vlastní strach a vytvářet falešný pocit bezpečí. Stimuluje je touha po moci a uspokojení z utrpení druhého.
Z praktického diagnosticko-nápravného hlediska jsem zaznamenal významnější výskyt tří typů agresorů – iniciátorů šikanování.
1. typ – hrubý, primitivní, impulsivní, se silným energetickým přetlakem, kázeňskými problémy – narušeným vztahem k autoritě, někdy zapojený do gangů páchajících trestnou činnost
2. typ – velmi slušný, kultivovaný, narcisticky šlechtěný, sevřený, zvýšeně úzkostlivý, někdy se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu
3. typ – „srandista“, optimistický, dobrodružný, se značnou sebedůvěrou, výmluvný, nezřídka oblíbený a vlivný
Postihnout, jak vypadá oběť šikanování, je poněkud obtížnější než zachycení charakteristiky agresora. Téměř každá skupina si najde nějakou tu menší oběť a kritéria tohoto „vyznamenání“ jsou velmi rozmanitá. Navíc někdy není důležité, jaká oběť vlastně je, její výběr je naprosto nahodilý. Při troše smůly se může obětí stát kterékoliv dítě. Přesto na školách existují „typické“ oběti, které jsou opakovaně týrané. V žádném případě to nejsou nějací defektní jedinci. Jsou to pouze „nejslabší ze slabých“. To znamená, že vůbec neumějí skrývat strach a využívat strachu druhých. Nejsilnějším magnetem chronicky šikanovaných obětí je jejich příliš viditelná bojácnost, která bývá v důsledku předcházejících zkušeností z vymývání mozku vystupňována do krajnosti. Důležitá je i jejich vrozená „slabá“ reaktivita v zátěžových situacích. Na rozdíl od agresorů ve střetech ztrácejí hlavu, propadají panice, hrůze, malomyslnosti, výčitkám svědomí, přílišné sebekritičnosti… V tomto smyslu žáci, kteří jakoby přitahují násilí, nemusejí být vždycky fyzicky slabí, nemusejí mít tělesný handicap. Zpravidla však bývají méně zdatní než agresoři.
Při poradenské a psychoterapeutické práci byly zaznamenány některé nápadnosti jak v rodinách agresorů, tak i obětí. Rodiny iniciátorů a aktivních účastníků šikanování významně selhávaly v naplňování citových potřeb svých dětí. Většina agresorů projevovala známky citové deprivace nebo subdeprivace. Pro rodiny agresorů byla charakteristická absence duchovních a mravních hodnot. Ohled na slabé byl chápán jako zbytečná malichernost. Tato skutečnost naznačuje, co se skrývá za poruchou duchovního a mravního vývoje „znásilňovatelů“ slabých. Nedostatky ve výchově měly určitá specifika:
· Agresoři se často setkávali s brutalitou a agresí rodičů. Někdy to působilo, jako by násilí vraceli nebo ho napodobovali.
· Menší, ale zřetelná podskupina agresorů byla vedena přísně a důsledně, vojenským drilem bez lásky.
U typických obětí byl zaregistrován častý výskyt hyperprotektivní (nadměrně ochranitelské) matky. Otec chyběl a v blízkosti nebyla žádná mužská identifikační postava. Určitou obměnou byly rodiny se silnou, dominantní matkou a slabým, submisivním otcem, popřípadě otec chyběl a přítel matky se na výchově nepodílel.
Epidemický výskyt šikanování na našich školách souvisí i se širšími společenskými vlivy.
· Po roce 1989 došlo k rozpadu totalitních struktur, přičemž nové, demokratické se budují pomalu. V době nepříliš jasných pravidel se dostala do popředí „morálka pionýrů západu“, která uznává sílu, dravost a úspěch. Společenské klima pro ochranu slabých a napadených není zrovna příznivé. Lidé si pramálo uvědomují, že k tomu, abychom mohli žít ve svobodné a prosperující společnosti, je zapotřebí mnohem víc. Ještě jednou na tomto místě připomenu moudrá slova Michaela Nowaka z úvodního motta.
· Televize, počítačové hry a tiskoviny zahlcují mládež násilím. Ve většině předkládané produkce člověk nenalezne věrohodně zobrazený soucit, bolest, utrpení ani pocit viny.
· Odborníci a kompetentní instituce většinou neznají podstatu, mechanismus, rozsah a závažnost šikanování. Neinformují a nevzdělávají veřejnost. Společenské postoje k šikanování jsou ovlivněny neznalostí a zlehčováním.




Použitá literatura:

KOLÁŘ, Michal. Skrytý svět šikanování ve školách. 2. vyd. Praha: Vydavatelství Portál, 2000. 128 s.
ISBN 80-7178-409-5

 

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4526