Růže... ?

Jednoho dne jsem si šel parkem domů, tuším že to byla cesta z jedné staronové hospůdky, když jsem si náhle povšiml suchého listu. Jistě, je podzim a suché listí patří mezi docela normální jevy. Jenomže to, co jsem uviděl mě donutilo, abych se alespoň na kousíček času, jenž jsem chtěl původně celý věnovat své cestě, nad tímto jevem pozastavil. Bylo to něco kouzelného…
Ze statného stromu visel suchý list, asi metr a půl nad zemí, v naprosto nehybné poloze. Jakoby jen tak visel v prostoru. Ve skutečnosti to zapříčinila s největší pravděpodobností jakási housenka, jejíž vlákno poutalo onen bezvládný kus listu, jenž měl namířeno svým předem daným směrem. Skoro to vypadalo, jakoby se zastavil čas. A nebýt vlahého větříku, co si pohrával zastavujíce se v mých vlasech s listím ležícím na zemi pod stromy v mém zorném poli, myslel bych si, že jsem se snad dostal do jakési fotografie, či do zlomku nějaké moc hezké vzpomínky. V tu chvíli jsem nebyl schopen absolutně ničeho. Jen jsem tam tak stál a koukal na tu nádheru… až se mi nechtělo odejít, jaká to byla paráda!
Asi si pokládáte otázku, proč Vám zde píši o listech a stromu… rád bych Vám pověděl o jednom muži, jenž by po jakési metaforické přeměně mohl ztělesňovat již zmíněné pocity. Tak nějak cítím, že jeho stručným popisem bych Vám mohl nejvýstižněji přiblížit své pocity z parku a zároveň odhalit nádhernou osobnost. Svou postavou sice ne moc výraznou, zato co do duševního bohatství bez kouska nadsázky nepřekonatelnou.
Tento člověk patří již mezi ty, jež život zasvětil do svých krás a strastiplných situací, ve snaze zformovat ryzí charakter. Jeho ruce místy připomínají zmuchlaný papír, leč přese svou zjevnou unavenost, která se v našem případě stává spíš předností, vyzařují cosi nepopsatelně krásného. Když s Vámi hovoří, máte pocit jako by se na Vás přímo sypalo moudro všeho světa v nekonečné dobrotě a nehynoucí ochotě v každém směru vyhovět. Při pohledu do jeho smutných avšak velice moudrých očí je Vám na první pohled jasné, že upřímnost s jakou ve svém projevu vystupuje, není jen taková ta předstíraná rádoby ctnost, s jakou se lze setkat na každém kroku. Mnohokrát, ač nevědomky, se nechal slyšet, že na svou dobrotu velice doplatil… položil jsem tedy otázku, proč je k lidem stále tak vlídný, protože bych se vůbec nedivil, kdyby se z něj stal tak trochu mrzout a zahořklý stařec.
Dostalo se mi velice interestní odpovědi, zaobalené do jakés starodávné historky… „Jednou, řekl, seděl kněz u mělké studánky a rozjímal o Bohu. Tu se ke studánce připlazil štír, aby se napil. Když došel k samému okraji spadl dovnitř a usilovně se snažil dostat ven. Kněz se proto nahnul a štíra vylovil. Ten mu však na oplátku zasadil nepříjemné bodnutí. Po chvíli si kněz povšimne, že se situace opakuje. Opět tedy natáhl pro ubohé stvoření ruku, aby jej vytáhl. Štír opět nezklamal a bodl. Bodnutí bylo tentokrát velice bolestivé, knězi vytryskly slzy. Celou situaci pozoroval rolník pracující na nedalekém poli. „Proč tomu zvířeti neustále pomáháš, když tě po každé bodne?!“ „To máš tak milý příteli.“ Řekl kněz. „Štír je tady od toho aby bodal a já, abych prokazoval milosrdenství.“ A zanedlouho umřel.“
Zkrátka tento člověk vládne nezměrným duševním potenciálem, jemuž nebrání ani skutečnost, že se přes jeho dobrotu k němu osud zachoval velice nešetrně a připravil jej o to nejdražší, co měl. Víte, on toho nikdy moc neměl. Až na několik párů vrásek, táhnoucích se po jeho ostře řezaném obličeji směrem k mohutnému krku, jenž funguje jako jakási spojnice mezi hrdými rameny, na která se bez obtíží dají naskládat i problémy jiných a hlavou, jež s neodlučitelným nostalgickým nádechem dává okolnímu světu na vědomí, že žádná polévka se nejí tak horká, jak se uvaří! Však právě tento muž, jehož jméno Vám z ryzí úcty zůstane utajeno je ztělesněním starého ukrajinského rčení: „Nebuď jako med, sic Tě mouchy sežerou.“
Kdysi se mě někdo zeptal, které roční období je mi nejmilejší… nemusel jsem nikterak dlouze přemýšlet. Ať je zima nebo mráz, ať je úmorné vedro nebo prší, po každé se dá najít něco neopakovatelného a nádherného. Ať už je to sněhová vločka, třpytící se na zimním slunci jako malá hvězdička, nebo suché listí spadané ze stromů v barevném parku šustící pod mýma nohama, nebo „pouhý“ jarní den, kde vše kvete a pučí, ba přímo překypuje energií, která byla po celou dobu uchovávána, aby v tyto neopakovatelné dny mohla dát světu vědět, že existuje… Zkrátka vše, na čem jen oči spočinou, těší se veliké nádheře.
Právě pro tyto jevy mohu upřímně říci, že život ač skýtá řadu překvapení, mnohdy ne zrovna nejpříjemnějších, je doopravdy nádherný a stojí za to, aby si jej člověk vychutnal jak jen nejlépe může. Je sice pravdou, že kdybych neměl domov a jakési jisté zázemí z jehož jistoty se mé pocity násobí, díval bych se na celou věc poněkud víc skepticky. Faktem ale zůstává, že příroda je mocná čarodějka, tudíž si myslím, že ony pozitivní zážitky by v mé duši zůstaly stejně pevně a neochvějně zapsány, jako je tomu nyní.
Jedni by mohli říci, že jsem jen bezstarostné dítko, druzí zase, že na tom co píši něco je. Ale mé osobě je úplně jedno, co říkají jedni, nebo druzí… Jsem rád, že jsem měl to štěstí a narodil jsem se právě zde, že mohu nasávat pozitivní energii každým coulem svého těla, díky níž jsem schopen obveselovat lidi, kteří to zrovna potřebují a nevědí, jak na to. Byť jen takovou maličkostí, jako je napsání pár stran formátu A4, prostřednictvím čehož jim dávám „nevědomky“ možnost nahlédnout do okénka svého života.
Stejně tak jako stará vrba na okraji rybníka, prasklá a sešlá věkem, zde setrvává i můj devětaosmdesátiletý přítel, kterému jsem neskonale vděčný za jeho zodpovědnou roli učitele, který nikdy neztrácí trpělivost. V současné době ovšem bohužel těžce stůně z čehož do jisté míry pramení nebývalá bolest, jenž se usídlila v mém nitru.
Pokud mohu, Vážení, nemějte mi to prosím za zlé, rád bych věnoval pár slov právě jemu…


Jak zanechá grafit šedý,
stopy v listu čistém…
Tak i člověk slabý, bledý,
přežívá v tom jistém.

Světská všechna trápení,
co odírají duši…
Archy trasu nezmění,
ni neodlehčí nůši.

Připraven je každý z nás,
na zádech ji nésti,
vnímat teplo, ba i mráz,
nalézt svoje štěstí…

Jak v poli jabloň rozkvetlá,
sám chvilkami cítil se…
Co plody vrhá do světa,
-snad semínko chytí se.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4241