Člověk tvůrcem hospodářských dějin
Co jsou to vlastně peníze?. S penězi se přec denně setkáváme. Platíme s nimi nákupy v obchodech, pořizujeme si za ně různé zbytečnosti, ale i věci praktické a užitečné. Všichni tedy známe peníze. Byly ale vždy takové, s jakými dnes přicházíme denně do styku?
Platidla samozřejmě zaznamenala jako všechno kolem nás, určitý vývoj. Od "pravěku" peněz do doby relativně nedávné byly peníze (tehdy výhradně mince) chápány naprosto odlišně ve srovnání se současným pohledem. Zpočátku stačil člověk svoji materiální potřebu pokrýt ze zdrojů vlastní práce, ale brzy se začaly jeho nároky zvyšovat tou měrou, že se o výrobu a její produkty začal dělit. Nejprve v rámci rodu, později kdy již různá rodová společenství v té či oné činnosti vynikla, byl položen základ obchodu.
Výměnný obchod byl obchodem bezprostředním a trvalo ještě několik tisíciletí než člověk vymyslel a poprve jako prostředníka obchodu použil peněz.. Cenu domlouvali kupci v hodnotových ekvivalentech zboží, které mohl nabídnout kupující, jímž byl buď jiný kupec, nebo častěji výrobce. Ten mohl za artefakty jemu užitečné, které si sám vyrobit neuměl nabídnout finální produkty vlastního snažení, ať už šlo o zbraně k lovu, nádoby, šperky, obilí, ulovenou zvěř, kožešiny, nebo později o látky, měď, železo a výrobky z těchto kovů.

Výměnný obchod se rozrostl tou měrou, že již v době bronzové křižovaly Evropou četné obchodní karavany. S rozvojem obchodu se hledala všeobecná měřítka cen. Brzy se ustálilo oceňování v kusech dobytka. Tato domácí zvířata měla zřejmě stejně velký význam jak pro obchodníky, kteří přicházeli z hospodářsky vyvinutějšího jihu, tak pro primitivně žijící kmeny dále na severu.
Směnný obchod vzal za své vynálezem peněz. Předtím ale starověká ekonomika musela ještě projít obdobím, které dnes označujeme jako předmonetární. Zde se již začala formovat platidla v pravém slova smyslu, avšak trvalo několik dalších staletí, než byla poprve vyrobena a použita skutečná mince. V tomto období bere na sebe úlohu všeobecného ekvivalentu kov. Někde je to měď (Řím), jinde se už objevují v této roli kovy drahé: zlato a stříbro (Egypt, Řecko).
Kov měl proti ostatním ekvivalentům nesporné výhody. Snadno se dělil, vážil a přepravoval, drahé kovy kterým dal obchod záhy přednost navíc nepodléhaly atmosferickým vlivům (korozi), byly stálé a přitom i dostatečně vzácné proto, aby nebylo pro vyjádření určité hodnoty třeba velkého jejich množství. Výrazný vliv na aktuální cenu toho kterého kovu měla současná míra jeho dostupnosti. Tak Egypťané si zpočátku daleko více cenili stříbra než zlata, protože právě stříbra byl v Egyptě nedostatek. Po otevření přebohatých stříbrných dolů hispánských ve druhém tisíciletí před Kristem stříbro v ceně upadlo a v budoucnu se už nikdy nad zlato svou hodnotou nedostalo.
Obchodníci začali zlaté, stříbrné či měděné slitky označovat hodnotou hmotnosti a později i různými obrazci a symboly. V okamžiku, kdy kovový slitek označil svým výsostným znakem stát, respektive panovník a zaručil se tak nejen za správnou váhu, ale i za ryzost kovu, můžeme již mluvit o prvních mincích.

První mince spatrili světlo světa v Lydii v sedmém století př. Kr.. V oné době - v Itálii (Řím) teprve vyvíjí první typy tzv. předmonetárních aes (mědí). Tyto vzdálené předchůdce prvních římských mincí nazýváme aes rude (kusová / surová měď).
Další jen o málo mladší formou předmonetárních římských platidel je tzv. aes signatum, čili značená měď. První římské mince byly opět lité a jsou označovány jako aes grave (těžká měď). Brzy po konsolidaci římské moci ve středomoří přejímá stát pro nové, nyní již ražené, mince vedle mědi a bronzu i zlato a stříbro.
.Peníze - Termín všeobecný ekvivalent by měl být dostatečně výmluvným.
V Čechách se platilo na počátku 10. století jakýmisi jemnými šátečky. deset takových šátečků vyrovnalo se cenou denáru., které již byly nějaké to desetiletí v oběhu v sousedním Bavorsku a které znala západní Evropa od dob Karla Velikého (768 - 814) - pro denáry.

Boleslav I. (935 - 972) někdy kolem roku 970 dal zarazit první české stříbrné mince - podle bavorského vzoru - denáry.
označený kus kovu se stal mincí až v okamžiku, kdy na něm panovník přidáním svého výsostného znaku ručil za obsah a váhu drahého kovu Taková byla podstata peněz.
Přemysl I. po roce 1210 začal razit novou kvalitní minci - brakteát. Dokonalou restituci české měny přinesla až jedinečná reforma Václava II. (1278 - 1305) v roce 1300. Zavedl v Čechách vyjímečnou měnovou soustavu pražských grošů a parvů, jež proslavila Čechy bez nadsázky po celém tehdejším kulturním světě.

. S rozvojem obchodu vzrůstaly postupně ceny všeho zboží. Na konci 13. století nestačila již drobná peněžní jednotka, jakou byl denár, krýt potřebu běžného obchodu. Proto vznikly ve Francii hrubší stříbrné mince zvané grossi tournensis, jež se staly záhy vzorem k zaražení slavného grossi pragenses
Potřeba směny vzrůstala tou měrou, že již ve 13. století vzniká v Itálii po delší přestávce nová zlatá mince - florén. Ta měla cca 15ti násobnou hodnotu groše. Záhy se objevuje snaha diferencovat nedostatek zlata a zlatých mincí, které se mezitím staly mezinárodně uznávaným platidlem, prostřednictvím ekvivalentních nominálů stříbrných. Tak vznikla v Itálii v roce 1472 první skutečně ražená lira.Později se šíří tento trend i do Tyrol a do Saska, odkud bere svůj vzor i český - jáchymovský tolar. Tolar byl pak po dalších čtyřista let vedoucím peněžním nominálem většiny evropských zemí a od tohoto pojmenování je odvozeno i označení pro americké dollary.
Mince chápali současníci jako zboží - směňování zboží za zboží: stříbro za látky, stříbro za jídlo, stříbro za šperky, stříbro za suroviny, brzy vedle stříbra stojí v popředí zájmu obchodníků i zlato. V polovině 18. Století se zavádějí nové měděné mince a papírové bankocetle.Ty byly zpočátku přijímány s rozpaky, avšak jak dnes vidíme, staly se natolik běžnými,že je používáme dodnes.




Dnešní peníze nemají již ani zbožní charakter, ani nám nepředvádějí českého prezidenta. Peníze, jimiž dnes běžně hradíme nákupy v obchodech jsou tzv. peníze kreditní. V praxi to znamená, že pokud bychom roztavili např. českou desetikorunu, nedostaneme za slitek ocele s trochou měděné příměsi, takto získaný možná ani 50 haléřů. Za hodnotu takových peněz ručí svoji autoritou a zejména svými aktivy i pasivy, tj. kovovým zlatem, drahými kameny, budovami a pod., banka, která minci, nebo bankovku vydala. V některých případech takovou záruku přebírá stát a stává se tedy vydavatelem mincí, resp. státovek. V české republice je emisní bankou Česká národní banka a proto u nás obíhají papírové bankovky.
Peníze v budoucnu? Zřejmě jich brzy nebude třeba. Již dnes jsou běžné tzv. bezhotovostní platby, platby kreditní kartou a nově se zavádí možnosti nákupu prostřednictvím počítače - nákup přes Internet. V takovém digitálním obchodě si vezmete pomocí myši košík, přetáhnete si do něj všechno, co si na monitoru vašeho počítače z ikon vyberete a při placení pouze pod výslednou sumu, kterou po vás počítač požaduje, zapíšete číslo vaší kreditní karty, nebo jste-li vlastníkem elektronické peněženky vsunete ji do terminálu. Vzápětí vám z obchodu přinesou váš nákup. Tak vypadá zatím téměř scifi vize obchodu někdy po roce 2000. První krůčky zde však již takový obchod udělal. Nemůžeme prozatím počítat s okamžitou donáškou nákupu do domu, avšak objednávka a následná zásilka vybraného zboží na dobírku je dnes ve vyspělých zemích světa běžnou praxí. U nás, ve starém dobrém srdci Evropy si na takové služby budeme muset ještě nějaký ten čas počkat.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=411