Bohumil Hrabal a jeho „Anglický král“
Náplní této seminární práce z českého jazyka je přiblížení života a děl jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20.století a zaměření se na jedno dílo konkrétněji. Vybrala jsem si z velké škály známých Hrabalových děl jedno, které bylo také zdramatizováno a je stále hráno v Národním divadle. Jedná se o dílo Obsluhoval jsem anglického krále. S jistotou můžeme říci, že Hrabalovo tvorba ovlivnila vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky. Neméně významný je také Hrabalův vliv ve filmu a divadle.
Ironie, humor a dokonale zachycené detaily vytvářejí čtenáři prostor, v němž autor bez zábran střídá hospodský hovor s filosofickými úvahami. Nezanedbatelný vliv měl Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v oblasti politiky.

Bohumil Hrabal se narodil 28.března 1914 v Brně - Židenicích Marii Kiliánové a muži, jehož jméno nebylo v rodném listě uvedeno. Otec s těhotenstvím své dvacetileté dcery velice nesouhlasil, vše se snažila napravit maminka, pro Bohumila babička Kateřina, která ho zpočátku vychovávala. Po svatbě s Františkem Hrabalem se Marie začala synovi více věnovat a František dává dne 26.prosince 1916 (necelý rok po svatbě) písemným prohlášením Bohumilu Františku Kilianovi své příjmení. Nevlastní otec věnuje Bohumilovi stejnou péči jako svému vlastnímu synovi Slávkovi, narozeného dne 25.září 1917 jako Břetislav Josef Hrabal. Již roku 1918 , jako pětiletý, Bohoušek dostává roli Jeníka Vojnara v dramatu Aloise Jiráska. V létě 1918 se spokojená rodinka stěhuje do Nymburka , kde je František Hrabal jmenován správcem pivovaru. Zde také absolvoval Bohumil jak základní školu, tak gymnázium. Jak už to většinou bývá u velkých talentů, školní docházka neprobíhala nikterak hladce, jelikož mladý Bohoušek se neuměl a ani nechtěl učit, raději se někde toulal, pozoroval okolní lidi a naslouchal jejich rozhovorům. Pestrý život pivovaru ho okouzloval a hlavně poté, co jednoho dne přijel Františkův bratr Josef Hrabal, který zde setrval až do své smrti. Strýc Pepin, jak se mu říkalo, si již desetiletého chlapce získal a ten k němu přilnul víc než ke svým rodičům. „Ukecaný“ strýček neustále vyprávěl svému malému kamarádovi různé povídky a zážitky a ty se také později staly prvním zdrojem inspirace Hrabalových knih. Také sám strýc byl první velká postava, kterou Bohumil dal své literatuře.
K literatuře se poprvé dostal až po nelehké maturitě, ale zato jí poté docela propadl. Jelikož byl již od dětství nadán vynikajícím pozorovacím talentem, nic mu neušlo, měl také o čem psát. Spolu se starším výtvarníkem a básníkem Antonínem Frýdlem se seznamují s moderní literaturou, čtou si své první básnické výtvory a vzdělávají se. V intenzivním objevování moderního umění pokračuje Bohumil Hrabal v Praze, kdy dokončil roční studium latiny zapsáním dne 7.října 1937 na právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Také z tohoto období pocházejí jeho první básnické výtvory, které také občas publikuje v Nymburských místních novinách či v Občanských listech. Básně zatím nejsou nijak rozdílné od ostatních mladičkých básníků, kteří začínají. To až v budoucnu se Bohumil stává slavným a hlavně váženým. Studia na vysoké škole byly jeho nejkrásnějším obdobím života. Celých osm semestrů mladý básník vystudoval (1935-1939), ale k dalším zkouškám bohužel nedošlo. Pohřeb Jana Opletala a následné uzavření vysokých škol odložilo Hrabalovo dokončení studia o šest let. Mezitím vystřídal mnoho zaměstnání, byl úředníkem Spotřebního a výrobního družstva železničních zaměstnanců v Nymburce, potom nastoupil do služby v železniční stanici Kostomlaty u Nymburka. Práce na dráze, ať už jako skladník, dělník na trati, nebo po absolvování kurzu také jako výpravčí, byla inspirací v jeho knize Ostře sledované vlaky, která také byla v roce 1966 Jiřím Menzelem zfilmována. Po ukončení války využívá již jednatřicetiletý Bohumil Hrabal možnost dokončit vysokou školu a 22.března 1946 je promován doktorem obojího práva. Poté se musel jít na vojenskou službu, která byla ale naštěstí velmi krátká.
Teď se Bohumil ocitl na křižovatce, nemohl se rozhodnout zda žít poklidným životem, založit si rodinu nebo se i nadále plně věnovat umění.Toto dilema zůstalo zatím nevyřešeno a Hrabalova paměť se dál plnila zkušenostmi, bizardními příběhy. Asi i trošku vlivem zaměstnání se začaly jeho básně odklánět od náladové lyriky a poetických reakcí k realitě.
První kniha byla Ztracená ulička, sbírka básní, kterou vydal vlastním nákladem v nymburské tiskárně Hrádek. Literární tvorba Bohumila Hrabala z let 1937-1948 je obsažena v 1.svazku Sebraných spisů.
Únorový převrat v roce 1948 vše zlomil. Firma H. K. Klofanda, kde dříve Bohumil pracoval byla zlikvidována a mnoho lidí zůstalo bez práce. Tiskárna Hrádek, kde mohly být publikovány prvotiny také končí a tak básních odchází na Kladno, což byl veliký zlom v jeho životě. Rozchází se s Nymburkem, bydlí na svobodárně v Kladně, později v Libni. To jsou také dva obrovské zdroje inspirace – Kladno a Libeň. Na Kladně se potkává s Vladimírem Boudníkem, který se k němu také záhy stěhuje. Společně s dalšími starými i novými známými se pravidelně scházejí, čtou si navzájem texty, popíjí pivečko. Hrabal píše a píše a konečně zaznamenává nekonečně dlouhé řeči strýčka Pepina. Na podzim roku 1950 má hotové dvě skvělé poémy – Bambino di Praga a Krásnou Poldi. Na jaře 1952 vzniká slavná Jarmilka. V létě téhož roku utrpěl Bohumil Hrabal na Kladně těžký úraz. Po léčbě v nemocnici následuje samozřejmě dlouhá pracovní neschopnost, rehabilitace. Konečně 7.dubna 1953 je uznán schopným k lehčí práci. A proto odchází za nějakou lehčí prací než je v Kladně a to do Sběrných surovin, kde pracoval s tunami starého papíru. Pak zase sednout ke stroji a pak do hospody. V Praze se setkává s velkým sportovcem Jindřichem Peukertem, zvaného Haňťa. Píše o něm povídku, která později vyjde pod názvem Baron Prášil. Na motivy tohoto dílka natočil Juraj Herz v roce 1964 film s názvem Sběrné surovosti. Postava Haňťi se objevuje i později v Příliš hlučné samotě. Hrabalovy strojopisy se po všimnutí Jiřího Koláře a Josefa Hiršala dostávají do oběhu. Vydávají v roce 1956 strojopisný almanach Život je všude, kde se objevuje pět Hrabalových próz. Texty z tohoto období jsou opět sebrány ve 2. a 3. svazku Sebraných spisů.
Na konci padesátých let měl Bohumil připravenou další knihu k vydání, Skřivánek na niti, ale nakonec nemohla vyjít. I nadále pracoval v divadle S.K.Neumanna v Libni, žil se svou ženou Eliškou, kterou si vzal v roce 1956 a navštěvoval svoje oblíbené hospody v okolí. Příliš v této době nepíše, doba je stále na šikmé ploše a naděje na publikování jsou malé. Nakonec opět zasahuje Jiří Kolář a Bohumil Hrabal se od 1962 na jeho popud stává spisovatelem na volné noze. Povídky zatím vycházejí alespoň v časopisech a konečně koncem ledna 1963 vychází první kniha Perlička na dně a o rok později ještě známé dílo Pábitelé.
Přizpůsobování se požadavkům nakladatelství setřelo mnoho z původní syrovosti jeho textů. Musel zespisovnit hovorovou řeč a uzpůsobit formální stránku povídek. I přes toto všechno měly novinky okamžitý úspěch, což určitě dokazuje také zájem skupiny mladých režisérů jako je Juraj Herz, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Jan Němec a další, kteří vytvořili na jejich základě filmové povídky, které se staly hitem nové vlny českého filmu.
Prostředí povídek Bohumil Hrabal věrně znal, protože se jednalo o místa jako kladenské hutě, malé městečko, tím byl myšlen Nymburk, pražská periferie či sběrna papíru. Hlavní postavy jeho děl jsou většinou úplně obyčejní lidé, kteří mají normální všední problémy jako každý jiný. Jeho anekdotické příběhy jsou bez podstatných dějových prvků. Pokud snad některý text má dějový náznak, např. rozsáhlejší Bambini di Praga jde pouze o jakousi šňůrku, na kterou jsou navlečeny korálky dříve samostatných historek. V jeho textech není důležitá ani pointa, jde mu hlavně o zachycení lidského hovoru. Jeho hrdinové jsou lidé svobodní, jsou to lidé prostí a obyčejní, ale přitom je každý z nich něčím výjimečný a jedinečný. Jejich košaté řeči jsou samy o sobě smyslem věci, ti lidé jsou prostě pábitelé, což je slovo, které Bohumil Hrabal udomácnil v češtině a trvale je projevil se svou osobou.
Bohumil Hrabal byl velice plodným autorem a většina jeho knih se stala opravdu slavnými, možná také díky mnohým filmům inspirovaných jeho tvorbou.
Následující část by měla přiblížit alespoň trochu jednotlivá Hrabalova díla. Princip nekonečného rozhovoru, typického pro Hrabala, uvedl ukázkově ve své třetí knize Taneční hodiny pro starší a pokročilé, která byla vydána roku 1964. Jde o jednu nekonečnou větu, kterou pronáší bezejmenný starý muž (Pepin), pro potěchu a poučení slečny Kamily. Autor zde plně uplatňuje všechny tematické okruhy, které jej proslaví, ale zároveň učiní terčem mnoha výtek - hospodská historka, sexualita, pudovost člověka, kontrasty vznešených a nízkých pohnutek. V díle se také objevují citáty. A opět je zde nepodstatný děj i pointa.
Dalším, řekla bych mnohem známějším dílem, je novela Ostře sledované vlaky z roku 1965. Zde se Hrabal pokusil o jinou, tradičnější formu. Novela je spojena z několika kratších povídek. Mladý hrdina se zaškoluje na železniční stanici na výpravčího, který má problém s eiaculatio praecox, kvůli čemuž se také pokusil o sebevraždu tak, že si ve vaně jednoho hotelu podřezal žíly. Vrací se zpět na stanici, kde ho zaškoluje zkušený pan Hubička, který má zrovna problém s aférou orazítkované zadnice jedné slečny, kterou maminka dovedla na policejní stanici a požadovala trest pro chlípníka, který si toto dovolil. Pozadím je druhá světová válka. Do této atmosféry přijíždí v noci do stanice starší odbojová spojka Viktoria Freie, která přivezla výbušninu, kterou se měl zlikvidovat ostře sledovaný vlak. Během noci také pomohla Milošovi s jeho problémem a ten pak ráno vyrovnaně a šťasten leze s výbušninou v ruce na stožár semaforu a odtud ji shodí na vagón plný střeliva – sám je však zastřelen. Stavba Ostře sledovaných vlaků má velice blízko k filmovému příběhu, také se dočkaly zfilmování velice záhy. Film byl velice úspěšně režírován Jiřím Menzelem, který natočil mnoho filmů na Hrabalovy motivy. Film natočil roku 1966 a v roce 1967 dostal i nejvyšší filmové ocenění, Oscara.
Komponovaná povídková sbírka Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet se stal jedním z podstatných krůčků na cestě k Pražskému jaru 1968. Během tohoto roku Bohumil Hrabal nenapsal nic nového, pouze přepracovával své staré věci.
21.srpna 1968 obsadila Československo spřátelená vojska. Hrabal měl v nakladatelství Mladá fronta dvě knihy, Poupata, Domácí úkoly, obě byly vytištěny, svázány, zabaleny a poslány do Sběrných surovin. Právě do těch Sběrných surovin, v nichž sám pracoval, kde také zrovna pracovala jeho manželka. Asi ironie osudu. Hrabal se stahuje do ústraní, do známého Kerska, právě v této době vznikají jeho nejlepší texty.
V Postřižinách se autor vrací do míst, kde strávil své dětství a mládí, do pivovaru, ke strýci Pepinovi. Autor nahlíží očima své matky, manželky správce pivovaru. Jazyk je více košatější a opět zde není důraz na dějovost, ale na obrazy, postavy a situace. Právě u tohoto díla se už Hrabal nepokoušel přepisovat a vylepšovat a stále více se přikláněl k textům vzniklým á la prima. I Postřižiny byly Jiřím Menzelem zfilmovány.
Román, který byl napsán za pouhé tři týdny a který je také ponechán v prvotním stavu je román Obsluhoval jsem anglického krále. Dílo budu v další části práce rozebírat podrobněji.
Jakousi vzpomínkovou linií Postřižin je Městečko, kde se zastavil čas. Současně vycházel také soubor textů Něžný Barbar, který byl věnován Vladimíru Boudníkovi při příležitosti pátého výročí jeho předčasné smrti. Opět se jedná o vzpomínky tentokrát ale z Libně.
V první polovině sedmdesátých let psal Bohumil Hrabal také povídky, které sebral ve sbírce nazvané Slavnosti sněženek. Povídky jsou věnovány především Kersku.
Vrcholem celého díla Bohumila Hrabala je novela Příliš hlučná samota. Byla dokončena v červenci 1976, ale pracoval na ní minimálně dva roky. Existují dokonce tři variace tohoto díla. Jedno je psané apollinairovským veršem, druhá hovorovou češtinou a třetí je psaná spisovným jazykem. Hlavním hrdinou je již dříve zmiňovaný Haňťa, který pracuje již pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy, které si nosí domů a po večerech čte. Tak je proti své vůli vzdělán. Celá novela je vlastně Haňťův monolog.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se Bohumil Hrabal činil, aby mohl vydávat knihy ve svém znění a ne úplně změněné, jak po něm všichni vyžadovali. Vyšly tedy například Harlekýnovi milióny, Život bez smokingu nebo novela Autíčko, která redakční zásahy ještě celkem přežila. Dále vycházely především další a další výbory ze starých textů, které měly čtenáře ujistit, že autor nic nového netvoří.
Ve svých pětašedesáti letech se Bohumil Hrabal vrací ke vzpomínkám. Píše vzpomínkovou knihu Svatby v domě o své ženě Elišce nebo vzpomínka na Vladimíra Boudníka v knize Na Hrázi Věčnosti.
V osmdesátých letech Hrabal psal krátké texty publicistického charakteru, které byly postupně vydávány v jednotlivých knižních vydáních. Např. Listopadový uragán, Ponorné říčky nebo Růžový kavalír.
Celý život publikoval Bohumil Hrabal příležitostně v novinách a časopisech, poskytoval rozhovory, uváděl vernisáže výstav, psal úvodní slova ke knihám jiných autorů. Celých devatenáct Sebraných spisů shrnují jeho tvorbu, z toho poslední dílo je sebraným spisem bibliografie a základních biografických dat.
Večerníky dne 3.února přinesly zdrcující zprávu. Dne 3.února 1997 se s králem pábitelů čtenáři rozloučili. Zemřel nešťastnou náhodou pádem z okna z 5.patra ortopedické kliniky nemocnice Na Bulovce v půl třetí odpoledne, když údajně krmil holuby. Jsou zde ale pochybnosti, zda se nejednalo o sebevraždu. Proč by se Bohumil Hrabal musel tak hodně vyklánět z okna, když městští holubi jsou již tak nebojácní, že by si člověku klidně sedli na ruku, měl-li by tam nějaké zrní, či drobky z rohlíku. Stačilo by přeci, dal-li by rohlík na parapet okna a čekal až holubi přiletí. Jak to ale ve skutečnosti bylo, to se už asi nikdy nedozvíme. Pro český národ byla Hrabalova smrt velkou ránou. Znalec pražských hospůdek, díky němuž je například známá hospoda U Zlatého tygra, kde měl Bohumil svůj stolek, u kterého věčně sedával. Zde se také po jeho smrti konala smuteční panychida, na které zahrála cikánská kapela svému příznivci Cikánský pláč.
Bohumil Hrabal mezi námi už bohužel fyzicky není, ale z myslí lidí se určitě nevytratil. Televizní programy vysílají filmová zpracování Hrabalových děl i v knihkupectvích jsou stále v nabídce jeho vynikající knihy.
Je vlastně pořád mezi námi.


Jak to bylo s „tím“ Anglickým králem
Co mě vedlo k přečtení slavné novely Bohumila Hrabala? Známý a uznávaný autor, známá díla, mnoho z nich zfilmováno, opravdu bude asi vynikajícím autorem. Vypůjčila jsem si tedy „Anglického krále“ a pustila se do čtení. Když jsem se dostala asi do poloviny knihy, rozhodla jsem se, že se půjdu podívat i na divadelní představení, které i nadále hrají na scéně Národního divadla. Byla to zkušenost. Myslím si, že zážitek z představení je určitě pro každého odlišný, zvláště pak přečetl-li si divák tuto novelu. Mně se podařilo obojí. Jelikož jsem knihu ještě neměla dočtenou, byla jsem ve dvojí roli. Na začátku jsem mohla srovnávat představení s knihou a v druhé polovině být pouze za diváka, který nemá ani ponětí co bude následovat. Bylo to zajímavé, ujasnila jsem si nějaké pasáže, které jsem z knihy nějakým způsobem nepochopila, či spíše neuměla si představit. Také jako celek na mě kniha působila jinak než představení.
Jak kniha vlastně vznikla, kde vzal Bohumil Hrabal inspiraci? Myslím, že nejvystihující jsou sama Hrabalova slova:
„ ….takže se dá říct, že prostě ten proud toho mého hovoru a mého psaní úzce souvisí s hospodou, restauracema, ale vždycky tedy spíš s hospodou. Mí přátelé byli vždy pinglové, a jsou i dodnes. Moje žena, kterou jsem poznal, moje žena, které říkali Pipsi, tak tu jsem poznal, když byla zaměstnána jako pokladní v hotelu Paříž.“ Tady už se objevuje první jméno, které se promítlo i v novele. „….Můj velký přítel byl pan Vaništa, ten měl hospodu, ale vyučil se v hotelu Paříž a tak vlastně já od jinošskejch let, kdy jsem chodil do těch nymburskejch hospod a i potom za ženou do restaurací a potom i do pražskejch hospod, tj. k Tygrovi, ke Kocourovi, k Pinkasům a tak dále, tak za ten řetěz let jsem získal takovejch story, takovejch událostí, takovejch podrobností, že jednou, když jsem šel na pivo do Sadský, to je takové městečko a tam byl hotýlek Modrá hvězda, tak v tý Modrý hvězdě ten, kdo tam byl jako vedoucí, řekl, abychom teď to stáhli a budeme si tak chvilku vyprávět, tak začal vyprávět o tom, jak začínal on. A on začínal jako pikolík, kterej prodával ty párky na nádraží v Čáslavi no a já jsem přijel v noci domů, druhej den tato drobná událost, to je jako když ťuknete do čínské vázy, ta prasklina oběhne a celý se to rozlomí, stačí jen ťuknout, čili toto ťuknutí u té Modré hvězdy, druhej den jsem sedl ke stroji, nastrčil jsem to tam, začal jsem psát a teď jak jsem napsal těch prvních deset stránek, tak ty neustále přivolávaly další a další asociace, zas musela bejt k tomu jistá drzost a hlavně záliba v mystifikaci, psal jsem dlouho a protože nikdo ke mně nepřišel, tak jsem psal osmnáct dní a za osmnáct dní to bylo hotovo, pak stačí vzít nůžky a takhle to rozstříhat a sestavit, protože jsem se učil jak snadno a lehce se píše scénář, no a tak vznikl Anglický král….“ Takto tedy sám Bohumil Hrabal jednou řekl , jak kniha vůbec vznikla. Již na tomto jeho vyznání je vidět něco, co je celkem charakteristické pro Anglického krále. Dlouhá nekončící souvětí, která se skládají i z několika stránek.
Zřejmě nejvíce epický text Obsluhoval jsem anglického krále byl vychrlen jednoho horkého léta , jak už bylo řečeno, během legendárních osmnácti dnů spontánním způsobem alla prima, s minimem dodatečných zásahů. Text plyne, věty se rodí z předcházejících vět, epizody se spojují ve vyprávěný příběh jednoho lidského osudu. Ráz vyprávění, monolog v němž se dovídáme o příhodách snaživého pikolíka, potom číšníka, kolaboranta, hoteliéra-milionáře, internovaného vzápětí do komunistického sběrného tábora a posléze symbolického cestáře opravujícího svou stále se rozpadající a sněhem zapadávající cestu , se příliš nemění. Z pouhého pozadí někdy vyjde i více do popředí politická situace a historické události, které se během života Josefa Dítěte, hlavního hrdiny, odehrávají.
Je mnoho věcí, které je třeba zdůraznit a tak se pokusím během popisu obsahu poukazovat na jednotlivé zajímavosti díla a dokládat je ukázkami, na kterých bych tuto část založila.
Mladý hrdina Jan Dítě začínal v hotelu Praha jako pikolík. Hned na začátku je vidět inspirace z vyprávění svých známých, nyní konkrétně vedoucího hotelu Modrá Hvězda. Byl velice malého vzrůstu a během svého života z toho měl trauma. Kupoval si boty na podpatcích a podobně. V hotelu Praha měl každé ráno důležitou práci, kterou měl Jan rád. Prodával horké párky na nádraží. Takto si mladý a vychytralý pikolík vydělával:

„… Nic jsem nechtěl dělat než roznášet podle vlaku horký párky, to kolikrát denně jsem dal páreček za korunu osmdesát s rohlíkem, ale cestující měl jen dvacet korun, někdy padesátikorunu, a já jsem vždycky neměl drobný, i když jsem je měl, a tak jsem prodával dál, až pak už cestující vyskočil do vlaku a dral se k okýnku a natahoval ruku a já jsem nejdřív položil horký párky, a pak jsem řechtal v kapse drobnými, ale cestující řekl, že drobný ať si nechám, hlavně ať vrátím bankovky, a já jsem ty bankovky pomalu hledal v kapse, a výpravčí už pískal, a tak jsem pomalu vytahoval ty bankovky, a vlak se už rozjížděl a já jsem běžel podle vlaku, a když se vlak rozjel, tak jsem zvedl ruku a už už se ty bankovky dotýkaly prstů natahujícího se cestujícího, skoro se některý vyklonili tak, že je někdo musel v kupé držet za nohy, jeden dokonce …“

Důležitá zápletka románu spočívá v touze po penězích, jež vypravěči určuje smysl a cíl života. Stačí poukázat na praktiku, kterou okoukal od jednoho z věrných hostů hotelu. Dítě peníze miloval a dá se říci, že byly jeho životem i když se postoj k nim podle mého názoru s narůstajícím věkem měnil. Tak tímto způsobem si hlavní hrdina přivydělával při svých začátcích peníze, které později utrácel za večerní „pobyty“ U Rajských. Paní domu měla na výběr mnoho krásných žen, se kterými postupně Jan trávil večery. Byl do těchto večerů úplně zamilován, obsypávání nádherných společnic květinami podle ročního období, popíjení drahého šampaňského.
Josef Dítě poznal mnoho hostů, kteří navštěvovali hotel, mnoho vážených hostů, hostů z vysoce postavených míst. Na doporučení právě jednoho z nich se dostal pikolík do hotelu Tichota, kde byl šéfem pedant na kolečkovém křesle, který neustále pískal na píšťalku a rozdával rozkazy. Další postavou v hotelu byl také podomek, který měl za úkol po večerech štípal pod okny dříví, aby hosté viděli. Jan Dítě se zde také spřátelil se Zdeňkem, který ho vlastně zaučoval. Část knihy hlavní hrdina popisuje večery a zážitky s hosty. Večery jsou velice bujaré, páni si většinou pozvou nějaké dámy, aby se nenudili a zábava nevázla. Takže je v knize možno číst i o různých sexuálních zážitcích žen a mužů ve většině případech pod vlivem alkoholového opojení. Zajímavá je např. příhoda o panu prezidentovi, který v hotelu Tichota trávil večer s tajemnou francouzskou.

„… a pak sladce pili, ta dáma pak lehce porazila pana prezidenta na opěradlo křesla a sama jej líbala, dlouze, tak dlouhý polibek, a pan prezident zavřel oči a ona jej hladila po bocích, a on ji taky, viděl jsem jeho briliantový prsten, jak se třpytil po stehnech té krásky, a pak najednou jako by se probudil, teď zase on se naklonil nad tou kráskou a díval se jí do očí a zase on ji líbal a na chvíli oba ztuhli v objetí, když procitli, tak prezident tak zhluboka vzdychnul, sladce vzdychnul…“

Po podezření z narafičení falešného pražského jezulátka byl již starší Jan Dítě z hotelu vyhozen. Po příjezdu zpět do Prahy potkal Dítě úplně náhodou pana Waldena, jednoho z bývalých hostů hotelu Praha a ten mu dopomohl do hotelu Paříž. A tak se stal z pikolíka číšník pod vedením pana Skřivánka, který obsluhoval anglického krále. Teď už je jasné z čeho vznikl název knihy.

„… Opravdu. A já jsem se tak povrchně dozvěděl, když jsem položil panu vrchnímu shrnující otázku: Jakpak to tak všechno víte? Odpověděl a celý se narovnal: Protože jsem obsluhoval anglického krále. Krále? Spráskl jsem rukama…“

V hotelu Paříž zažíval opět mnoho dalších bujarých večerů s hosty, ale asi největší událostí a hlavně velice zajímavou zápletkou, která se svým způsobem úplně vymyká rázu knihy. Jde o návštěvu habešského krále, který si přivezl i své kuchaře, své suroviny na přípravy jídel a chystá se na velikou hostinu..

„…ale pak jsme se polekali, protože si dali přivést dvě antilopy, které už byly vyvržené, rychle je stáhli, koupili je v zoologické zahradě, a ty největší kastróly, co jsme měli, tak na těch ty antilopy pekli, házeli celé kostky másla pod ně, sypali z pytlíku to svoje koření, všechna okna jsme museli mít otevřená, tolik páry tu bylo, pak do těch antilop vkládali ty napolo pečené krocany s nádivkou, volné místo vyplnili stovkami vajec natvrdo a pekli to současně, ale potom se celý hotel skoro zhroutil, sám šéf se polekal, protože na tohle nebyl připraven, kuchaři přivezli před hotel velblouda a chtěli ho porazit,…“

Právě od habešského císaře dostal Jan Dítě řád za zásluhy o trůn habešského císaře. Od té doby pořád a stále lidem opakoval, že obsluhoval habešského císaře. Byl na to velice hrdý, říkal si, že i když je tak malinký, může dosáhnou tak vysokého řádu a cti.
Jednoho dne se Dítě rozhodl, že se začne učit německy a opravdu se tomu pilně věnoval. Když šel jednoho dne do kina na německý film, aby si prakticky zdokonaloval jazyk, omylem šlápl nějaké slečně na nohu. Ze slečny se nakonec vyklubala i pozdější Josefova manželka Líza, která byla ale Němkou, což nebylo zrovna optimální, ale i přesto s Lízou prožívá největší lásku svého života a kvůli svatbě se musí podrobit mnoha prohlídce německých úřadů, jestli je vůbec schopen zplodit árijského potomka. Zde je přesně ukázána politická situace v době a jak to chodilo na úřadech. Jak absurdní věci si vymýšleli, jak ponižovali lidi.

„ A tak zatímco v Praze popravčí čety popravovaly, zrovna tak v Brně a u ostatních soudů, kde měli právo popravovat, tak jsem stál nahý před lékařem, který mi hůlkou nadzvedal přirození, musel jsem se otočit a hůlkou se mi díval do řiti, pak potěžkal moje varlata a hlasitě diktoval, co viděl a soudil a hmatově ohledal, a potom mne poprosil, abych poonanoval a přinesl mu trošku semene za účelem vědeckého zkoumání, protože, jak řekl ten lékař děsnou němčinou egerlendrovskou, které jsem nerozuměl, ale velice dobře jsem vycítil, co vztekle říká, že když nějaký zasraný Čech si chce vzít Němku, tak musí být jeho chám být tuplem cenný, než je semeno…
…A já jsem najednou viděl na tu dálku ty zprávy z novin, jak ten samý den, zatímco Němci střílejí Čechy, tak já si tady hraju s přirozením, abych byl hoden toho moci se oženit s Němkou.“

Jan Dítě měl podle mého názoru výčitky. Jak je vidět z ukázky, on si bere ženu z nepřátelené země, která vraždí jeho kamarády doma, ale na druhou stranu Lízu nebesky miloval. Lidé z Lízina okolí ho vůbec nepřijímali, ale on to i přesto snášel statečně. Nebyl na nikoho nijak nepříjemný, snažil se dostat se do jejich přízně, ale jim byl úplně lhostejný.

„A svatební hostina se konala v restauraci U města Amsterodamu, a zase jsem viděl, jak sice všichni připíjejí i mně, ale všechno se točilo kolem Lízy a já jsem se začal vžívat do úlohy trpěného sice árijce, ale pořád bémáka, i když jsem měl žluté světlounké vlasy, a přes prsa šerpu a na boku fraku ten řád ve tvaru rozprsklého zlata. Ale nic jsem nedal na sobě znát, jako bych neviděl, usmíval jsem se, a dokonce mi dělalo dobře, že jsem manželem tak slavné ženy, že…“

Za války pracuje Dítě jako vrchní „ někde nad Děčínem v horách v maličkém městečku …uprostřed lesů a lesních horkých pramenů“, kde vybrané představitelky nordické rasy rodí budoucí bojovníky a světovládce. Po nelehkém splnění úkolu, který mu Líza dala a to zplodit na povel dítě, se jim opravdu narodil Siegfried Ditie, který byl ale bohužel debilní. Také se stalo, že kvůli absurdní hádce s jedním hejtmanem, byl vyhoštěn a bylo mu určeno, že po dovolené nastoupí na nové místo.

„… A ten čas se mi stala nepříjemná věc, to jsem si všiml už kolikrát, že z učebny, kde se přednášelo o slavné minulosti starých germánů, se teď ozývaly hodiny ruštiny, vojáci i tady, když plnili plemenné povinnosti, aby otěhotněly krásné plavé dívky, tak se navíc učili ruskému jazyku, takové základní věty, že jednou se mne ptal hejtman, co tomu říkám, když jsem naslouchal pod okny ruskému kurzu, a já jsem řekl, že podle všeho bude asi válka s Ruskem, a on začal křičet, že pobuřuju veřejnost, a já …“


Líza odjíždí na frontu, odkud se po nějaké době vrací a přiváží kufřík s poštovními známkami, které získala při domovních prohlídkách v Polsku i ve Francii, v domech deportovaných židů a tvrdí, že po válce budou mít takovou cenu, že si budou moci koupit hotel kdekoli budou chtít. Po nějaké době se stane velké neštěstí. Nálety, při kterých Líza zahyne v troskách hostince svého otce.

„…A tak se stalo, že druhý den, když se lidé vrátili a vyšli z úkrytů, že nepřišla Líza, moje žena, říkali, že asi zůstala někde na dvoře, a já jsem se ptal po malinkém odřeném kufříku, řekli mi, že jej Líza měla pořád u sebe…, a tak jsem vzal krumpáč a hledal jsem celý den na dvoře, pak druhý den jsem dal synáčkovi těch pět kilogramů hřebíků, a ten si vesele je vbíjel do podlahy, zatímco já jsem hledal svoji ženu a jeho maminku, až třetí den jsem narazil na její boty, pomalu zatímco Siegfried křičel a plakal, že nemá hřebíky a nikdo mu je nepřinášel, tak…
… já jsem zvolna dostával z rumiště a sutin svoji Lízu, a když jsem přišel do polovičky jejího těla, viděl jsem, jak stočená do klubíčka svým tělem chránila vulkánový kufřík, který jsem nejdříve pečlivě ukryl a pak jsem vyhrabal celou svoji ženu, ale bez hlavy.“

Tato ukázka spíše připomíná úryvek z nějakého naturalistického románu. Zvláštní je jak Jan Dítě nijak nepociťoval lítost, vyznělo to jako by mu šlo pouze o ten kufřík, díky němuž se může konečně stát milionářem. Nikdy mi během čtení knihy nepřišel tak chladný, jako v této chvíli. Tato scéna byla závěrem čtvrté části novely, nazvané „A hlavu už jsem nenašel.“
Další a také poslední částí novely byla část s názvem „Kterak jsem se stal milionářem.“ Ve všech pěti kapitolách se postupně odvíjí příběh maličkého pikolíka. V jednotlivých částech však dochází k určitým zlomům, které charakterizuje název. Poslední část, kdy se Jan Dítě po prodání známek, které mu zbyly po Líze, dostává do období svého života, o kterém vždy snil. Bude zde vidět, s jakou radostí si nechal postavit svůj úplně dokonalý hotel na kraji Prahy, a jak k jeho hostům patřili také slavné osobnosti jako např. spisovatel Steinbeck.

„Byl to skutečně prvotřídní hotel a tady se spalo jen na objednávku, byl v lese, a ty pokoje byly do půlkruhu kolem modrého jezírka na dně toho lomu, ze skály která se tyčila čtyřicet metrů vzhůru a byla žulová, jsem alpinisty nechal nasázet alpinky a okrasné keře, které rostou v podobných podmínkách a navíc tam viselo ocelové lano napříč přes ten rybník, jeden konec byl upoután na kopci, takže lano se svažovalo až dolů, každý večer jsem měl atrakci, najmul jsem artistu, který použil rolny, takového kolečka ocelového, pod kterým byla prostrčená krátká tyč, vyčíhal si okamžik, odrazil se a sjížděl dolů z té výšky a …“

Tak i takovéto atrakce byly k vidění v hotelu V lomu. Byl to celý jeho život a svět. Únorový převrat v roce 1948 však nové i minulé milionáře zbavuje majetku a mnozí, mezi nimiž i Dítě, se ocitají pod dohledem milicionářů v pracovním táboře, odsouzeni za každý milion k roku pobytu. Každému z milionářů přišla obsílka, že se má dostavit tehdy a tehdy, Jan Dítě však žádnou neobdržel. Měj by být rád, ale opak byl pravdou. Chtěl se konečně úplně zařadit mezi milionáře a tak se dobrovolně přihlásil. Po dlouhém přemlouvání úředník svolil, že teda také půjde do tábora. Trošičku absurdní situace.

„…před sebou měl seznamy a lejstra a flašku s pivem, ze které neustále pil, jako by měl první …, a já jsem se jej ptal, zdali jim nechybí nějaký milionář…, že já jsem nedostal obsílku a že jsem milionář taky…a on se díval, tužkou jel po jménech, ale pak mi řekl, že milionář nejsem a abych šel klidně domů…“

V táboře potkal Jan Dítě několik svých bývalých nadřízených, kteří se k němu i nadále chovali povýšeně, opět si s ním nepodali ani ruku. I přesto, že byl Dítě milionářem, v táboře se tak necítil, nebrali ho, jelikož oni své miliony měli už dávno, už dávno před válkou, ale on byl válečný zbohatlík. Vlastně nikdy nikam nezapadl. Ještě když žila Líza a byli spolu v Německu, nikdo ho nepřijímal a všichni ho přehlíželi, bohužel si naivně myslel, že se to s narůstající sumou peněz v peněžence změní. Ale bohatí lidé jsou jiní, všechno dělají jen na oko. A tak byl Dítě pořád sám. Vynahrazoval si to tím, že měl na starosti holuby, jeho jediné kamarády. Každý den jim měnil vodu a dával zbytky jídel do holubince. Jednoho dne:

„ V tom internátě milionářů jsem dostal zprávy, že jsme tady poslední týden, že budeme dáni do práce a ti nejstarší že půjdou domů. A tak jsme si udělali poslední večeři …“

Jan Dítě tedy nastupuje na lesní brigádu v pohraničí , kde pracuje jako lesní dělník, který udržuje cestu v šumavském lese. Je vyšinut ze své dosavadní dráhy a opustí ji jednou pro vždy. Člověk většinou najde sám sebe až když dohmátne na své dno. Jeho práce na cestě, kterou neustále opravoval, udržoval, v zimě z ní odklízel sníh, byla bezúčelná jako jeho život. Ve společnosti koníka, psa, kočky a kozy po práci sepisuje své vzpomínky. Příběh končí o štědrovečerní noci, kdy se do vypravěčova sněhem zasypaného domku proderou vesničané podobně zbědovaní jako on sám.

„ A za mnou se tiše otevřely dveře, ztuhnul jsem … a vešel koník a za ním koza, kočka vyskočila na cín pultu u kamen a já jsem měl radost, že vesničané se za mnou prohrabali , že za mou přišli, že se mne polekali, protože já musím být něco vzácného, protože já jsem opravdu žákem vrchního pana Skřivánka, který obsluhoval anglického krále, a já jsem měl tu čest, že jsem obsluhoval habešského císaře a on mne vyznamenal na vždycky tím, že mi dal řád a ten řád mi dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle příběh … jak neuvěřitelné se stalo skutkem.
Stačí vám to?
Tím opravdu končím.

A to je úplný konec. V poslední ukázce je dokonale vidět jak autor často opakuje věty. Nejvíce se v textu objevovalo „obsluhoval jsem habešského krále“ a mnoho dalších. A jak vše shrnout? Dílo je viditelně antifašistické a protiválečné, na pozadí je možno vypozorovat mnoho historických událostí skrytých za životem Josefa Dítěte.

Na konci této seminární práce bych ráda porovnala novelu se stejnojmenným divadelním zpracováním. Premiéra této hry byla již 19.listopadu roku 1998 v Národním divadle. Zpracování bylo velice zajímavé. Každá hra, jejíž časové omezení je několik desítek let a v níž hraje jeden hlavní hrdina, je těžká na ztělesnění hlavní postavy. Ivo Krobot, který je režisérem, vyřešil tuto situaci tím, že hlavního hrdinu Jana Dítěte ztělesnili hned tři herci divadla. Mladého Jana hrál sympatický a talentovaný Martin Preiss. Po uplynutí několika let, kdy už by mělo být na Dítěti znát mírné zestárnutí vymění si roli s Ondřejem Pavelkou, který ztvárňuje číšníka v jeho středních letech. A neméně slavný herec Josef Somr se ujal role poslední třetiny Janova života.
Hra je rozdělena na šest částí, milostnou mezihru před čtvrtou částí a závěrečnou scénkou ve vesnické hospodě. Roky, kdy působil Jan Dítě jako pikolík či později jako číšník jsou protkány mnoha milostnými, erotickými scénkami, probíhajícími mezi hosty a paničkami pozvanými pro jejich potěšení. Celé scénky jsou téměř totožné s pasážemi z knihy, ale podle mého názoru působí silněji. Přece jenom když čtete o dívce, která je na stole svlékána jedním z hostů, nevyzní to nijak nemravně, či neslušně. Na scéně Národního divadla mě to však docela překvapilo, nemíním to ale jako kritiku, spíše jako překvapení. Možná je to pouze můj subjektivní názor na toto, jelikož činohry v Národním divadle moc nenavštěvuji. Ale z výrazů některých ostatních návštěvníků a diváků mi připadalo, že mé překvapení není ojedinělé.
Jak už jsem se zmiňovala na začátku práce, je možno rozdělit diváky představení na dvě skupiny. Diváky předem seznámené z obsahem hry a na neseznámené. Podle mého názoru na dvě různé osoby z obou skupin musela hra zapůsobit jinak. Já sama jsem se ocitla v obou rolích. A zážitek z první poloviny hry byl značně odlišný než z poloviny druhé.
Tak jako některé scény s erotickým nádechem, zapůsobilo na mě a vyniklo určitě mnohem více než v knize politické pozadí a historické události. Zejména v druhé části, kdy Jan Dítě měl svatbu s Lízou. Dlouhé visací šály, které visí ze stropu a které jsou zdobené hákovými kříži, všemu nasvědčují.
Hra byla velice vydařená, poutavá a určitě všem doporučuji její shlédnutí.


Závěrem seminární práce bych chtěla jak lehce shrnout důležitost díla Obsluhoval jsem anglického krále, tak samotného autora. Bohumil Hrabal bezpochyby patří k nejčtenějším českým autorům a k nejpřekládanějším v zahraničí a to už něčemu nasvědčuje. Díky jeho novelám vzniklo mnoho zajímavých filmů zfilmovaných známými českými režiséry (viz. příloha) a také se dočkaly několika divadelních zpracování.
Bylo těžké vybrat jedno z děl, když všechna jsou velice známá a úspěšná, ale asi mě zaujal sám název. V novele je odražen i autorův život a tak jsem se přečtením této knihy dozvěděla i něco o samotném autorovi. Doufám, že i v budoucnu nebude v české literatuře nedostatek tak vynikajících autorů jako byl Bohumil Hrabal.





Použitá literatura:
· Program divadelní hry Obsluhoval jsem anglického krále, vydalo Národní divadlo v Praze 1998
· Obsluhoval jsem anglického krále; Bohumil Hrabal; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze 1990
· současné české literatuře; František Buriánek; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze 1982
· Příběhy pod mikroskopem; pracovníci Ústavu pro českou literaturu; vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze 1966
· Slovník české prózy 1945-1994; kolektiv autorů pod vedením Blahoslava Dokoupila a Miroslava Zelinského; vydalo nakladatelství Sfinga v Ostravě 1994
· Koridor smrti Bohuslava Hrabala a jiné záhady; Radko Pytlík; vydalo nakladatelství Emporius v Praze 1998

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3734