Vladislav Vančura, spisovatel, publicista, dramatik, filmový scénárista a režisér, příslušník české meziválečné avantgardy a levicové inteligence, svým dílem významně obohatil moderní českou prózu.

Život

Narodil se 23. 6. 1891 v Háji u Opavy, kde jeho otec působil jako hospodářský správce cukrovaru. Mezi jeho rozsáhlé příbuzenstvo, čítající také čtyři sestry, patřil i básník Jiří Mahen. Rodina si uchovávala kulturní vědomí starého protestantského rodu. Dětství strávil na několika místech, hlavně v Davli u Prahy a později v Praze. Studoval na gymnáziích v Benešově a Praze, studia však na čas přerušil. V těch několika letech se např. učil knihkupcem, studoval na uměleckoprůmyslové škole a pokoušel se o přijetí na pražskou Akademii výtvarných umění. V roce 1915 nakonec odmaturoval na malostranském gymnáziu. Krátce pracoval jako úředník a jeden semestr studoval právnickou fakultu Karlovy univerzity, z níž přestoupil na fakultu lékařskou, kterou dokončil v r.1921. Ve stejném roce se oženil a začal provozovat lékařskou praxi na Zbraslavi, kde se natrvalo usadil. Jeho manželka Ludmila byla rovněž lékařkou, její vzpomínková kniha Dvacet šest krásných let (1967) představuje důležitý pramen, umožňující poznat Vančurovu osobnost a dílo. Po několika letech Vančura s profesí skončil, aby se mohl naplno věnovat literatuře, veřejné kulturněpolitické činnosti a filmu. Podnikl též několik cest do zahraničí ( Francie, Egypt, Sovětský svaz ).
Vančura stál u zrodu avantgardního sdružení Devětsil (zal. na konci r.1920), stal se i jeho prvním předsedou. Od roku 1921 byl členem KSČ a podílel se na akcích levicové inteligence ( např. Levé fronty ), namířených proti sociálním rozporům, příznačným pro dobu, a později i proti fašismu. V roce 1929 byl v souvislosti se změnami ve vedení a prohlášením sedmi spisovatelů z KSČ vyloučen. Jeho smýšlení a jeho politická aktivita se však nezměnila. Ve 30. letech pracoval v nakladatelství Družstevní práce. Měl mnoho přátel mezi osobnostmi tehdejšího kulturního života ( I. Olbracht, K. Nový, V. Nezval, J. Seifert, F. Halas, atd.). Za okupace se zapojil do odbojové činnosti; stal se předsedou spisovatelské sekce Výboru inteligence, součásti Národního revolučního výboru. Po atentátu na Heydricha byl Vančura 12.5. 1942 zatčen gestapem a 1.6. 1942 v Praze - Kobylisích popraven.

Dílo

První Vančurovy literární pokusy jsou známy již od dob jeho studií na gymnáziu, významnější práce však pocházejí až z konce druhého desetiletí 20.stol., tedy zhruba r.1919. Jeho krátké prozaické příspěvky se objevily v mnoha časopisech - mj. Neumannův Červen, Rudé právo, Kmen, Proletkult, Nebojsa, atd. Drobné povídky již představily Vančuru jako názorově i umělecky vyhraněného autora, mnohé z nich byly zařazeny do pozdějších souborů.
V souvislosti s Vančurovým úmyslem dát se na výtvarnou dráhu i zálibou pro divadlo se setkáváme s jeho výtvarněkritickou a divadelněkritickou činností - České slovo (1919-21), Národní osvobození (1924). Často se též vyjadřoval k různým kulturněpolitickým a literárním otázkám - psal eseje (shrnuto ve výborech Vědomí souvislostí (1958), Řád nové tvorby (1972). Tyto eseje rovněž publikoval v časopisech, kde se také objevovaly ukázky z jeho prací - Host, ReD, Tvar, Panorama, Listy pro umění a kritiku. Podobné literární stati se vyskytovaly v různých publikacích - např. významná předmluva ke sbírce J.Seiferta Město v slzách (1921), Revoluční sborník Devětsil (1922), 10 let osvobozeného divadla (1937).
Knižní debut v podobě souboru čtrnácti drobných, žánrově nepříliš vyhraněných próz přišel v r. 1923 pod názvem Amazonský proud. Svým charakterem - lyrizmem, uvolněnou fantazií, snovým rázem - se tato kniha hlásila k avantgardnímu Devětsilu. Je v ní odhalena poezie a velikost prosté lidské existence, autor pracuje s prvky grotesky, parodie a satiry. Již zde se projevuje typický a nenapodobitelný Vančurův styl, který spočívá v lyrizaci epiky, obrazném vidění jednotlivých událostí, oslabení časové a dějové souvislosti, častý výskyt metafor, hyperbolizace reality a monumentalita, umocněná složitou jazykovou složkou díla. Právě osobitý jazyk, vzniklý sloučením několika jazykových vrstev od argotu až po vzletné archaismy, užitím komplikované větné periody, to vše dodává jeho dílům nový výraz, o který usiloval. Rovněž hrdinové, příznační pro Vančurova díla, se objevují v jeho prvotině - jednak tiší a mírní lidé s dobrým srdcem, dále „renesanční uživatelé“ krás tohoto světa, kteří jsou šťastni i přes jeho nedostatky, nakonec věční nespokojenci a rebelové.
Dlouhý, Široký a Bystrozraký (1924) je druhou Vančurovou knihou. Zahrnuje tři povídky, které vyšly již dříve časopisecky - Cesta do světa, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, F.C.Ball. Tyto povídky odrážejí dobovou realitu a jsou i reakcí na literární dění. Znovu je užita poetistická imaginace, satira, groteska, někdy až dadaistická absurdnost.
První román V. Vančury - Pekař Jan Marhoul (1924) - vyjadřuje myšlenky období proletářské literatury. Tragický životní příběh drobného živnostníka - pekaře Marhoula - je obžalobou společnosti, která zaviní pád čestného, ale příliš dobrosrdečného člověka. Děj je opět podán patetickou básnickou prózou, aktivní pozici zaujímá vypravěč, promlouvající ke čtenáři výzvami a komentáři. Nejde o realistický či naturalistický obraz skutečnosti, ale spíše o podobenství spojující jazykové novátorství a avantgardní umělecké postupy se společenskokritickým námětem, napadajícím sociální nespravedlnost.
Podobný ráz má má i další román - Pole orná a válečná (1925). Zaměření je tentokrát protiválečné. Válka je zobrazována v celé své absurdnosti, ironii, tragické grotesknosti. Svět ve Vančurově podání je chaotickou změtí špíny a zmaru, která je odsouzena k zániku a revoluční přeměně ( viz. autorovo levicové přesvědčení ). Představiteli „starého“ světa jsou zde příslušníci degenerované šlechtické rodiny Danowitzů i slabomyslný pohůnek na jejich statku, František Řeka, jenž je shodou náhod pochován s poctami jako symbolický neznámý voják. Významný je opět postoj vypravěče, který naznačuje nové perspektivy. Formální stránka románu koresponduje s tématem. Autor opět narušuje běžné normy epiky a dílo tím získává sugestivní atmosféru. Asociativní lyrické obrazy a experimentální jazyk - to jsou již zmíněné typické prvky. Román lze pokládat za odezvu českého básnického poetismu.
Rozdílná od předchozích tragických děl je krátká humoreska Rozmarné léto (1926). Podtitulem tohoto dílka je „humoristický románek“, což vystihuje jeho charakter. Opravdu z něj dýchá rozmarná, lehce ironická atmosféra. Autor se opět nechal ovlivnit rozvíjejícím se básnickým poetismem.
Nepříliš rozsáhlý děj se odehrává v měsíci červnu, v malém lázeňském městečku Krokovy Vary, ležícím na řece Orši. Na jejím břehu se nacházejí „říční lázně“, jež provozuje jistý Antonín Důra. Zde se i schází se svými přáteli - kanovníkem Rochem a majorem Hugem - aby trávili čas rozsáhlými a poněkud malichernými debatami. Do města přijíždí potulný kouzelník Arnoštek se svou krásnou asistentkou Annou, což přináší do ospalé atmosféry vzruch. Všichni přátelé navštěvují kouzelníkovo představení a nalézají zalíbení v Anně. Nejprve se ji snaží získat Antonín. Jeho manželka Kateřina je přistihuje na plovárně a na oplátku odchází z domu do Arnoštkova vozu. I abbé se pokusí o bližší seznámení s Annou a navštíví ji v kouzelníkově voze. V noci je však napaden bandou opilců a zraněn. Při třetím představení je zraněn i kouzelník Arnoštek a Anna uspořádá „náhradní představení“. Své příležitosti se chopí i major. Druhý den jsou ale překvapeni vzmátořeným kouzelníkem a Hugo je „sešvihán španělkou“. Mezitím se Kateřina navrací k Antonínovi. Nakonec se všichni tři přátelé scházejí na plovárně a opět klidně rozjímají, zatímco kouzelník s Annou odjíždějí.
Podstatou díla není jen vyjádření filosofie životní pohody a optimismu, ale také jemná satira maloměšťáckého života. Rozmarné léto je dalším důkazem Vančurovy jazykové originality - bez archaického, hyperkorektního jazyka by dílo ztratilo svůj půvab. Filmová podoba v režii J.Menzela pochází z r.1968.
Román Poslední soud (1929) přináší konfrontaci dvou rozdílných prostředí - Prahy a Zakarpatské Rusi. Téma této oblasti využili později i Ivan Olbracht a Karel Čapek. Civilizací téměř nedotčená krajina a svět jejích obyvatel se střetává s moderním věkem. Řešen je zde problém viny a trestu. Po formální stránce je to dílo kompozičně velmi složité, slohově neobvyklé, lyrizace způsobuje subjektivitu pohledu. V r.1935 jej autor na základě příklonu k realismu přepracoval.
Poněkud odlehčený je román Hrdelní pře anebo Přísloví (1930). Vančura zde použil žánr, který právě přicházel do módy - detektivní příběh. Nevyřešená otázka, kdo je vrahem, je pouze pozadím pro jazykový experiment, užívající velkého množství lidových rčení a přísloví. Dílo obsahuje rovněž kritické postoje vůči společnosti, závěr ale vyznívá jako oslava života a humoru.
Na počátku 30.let došlo ve Vančurově tvorbě ke změně. Šlo hlavně o zesílení epičnosti, většímu důrazu na realitu oproti dřívějším pracem. Projevilo se to i v pohádkové knížce pro děti - Kubula a Kuba Kubikula (1931). Vančura ji psal v době dětství své dcery Aleny. Příběh vypráví o medvědáři, jeho medvědovi, strašidle Barbuchovi a mnoha dalších groteskních postavách.
Jeden z vrcholů tvorby V. Vančury představuje baladický román Markéta Lazarová (1931). Autor se poprvé věnuje historickému námětu, který je dokonce inspirován rodovou kronikou Vančurů z Řehnic. Přesto nejde o historický román v pravém slova smyslu, prostředí, které mimochodem není přesně určeno, je pouze kulisou příběhu s hlubším významem.
Jak již bylo řečeno, děj se odehrává „v kraji mladoboleslavském“, v dobách středověkých lapků. Jedním z nich je i muž zvaný Kozlík z Roháčku. Autor nás seznamuje s jeho rodinnou tlupou a jejím životem. Vzápětí jsme svědky roztržky Kozlíkova rodu s rodem Lazara z Obořiště a Kozlíkovy odvety v podobě zničení Lazarova sídla. To vše se děje v době, kdy jsou na blízku královi vojáci pod vedením hejtmana Piva, kteří mají za úkol vypořádat se s tlupou loupežníků. Je nutno opustit Roháček a vydat se na cestu. Ještě předtím však Kozlíkovi muži zajímají zbloudilého Kristiána, syna německého hraběte. Kozlíkův syn Mikuláš se mstí Lazarovi únosem jeho dcery Markéty. Paralelně se rozvíjejí dva vztahy, v nichž záměrně kontrastují charaktery i životní postavení jednotlivých postav - Kristiánova láska k divošské Alexandře, Kozlíkově dceři, a vztah Mikuláše a Markéty, která byla od mládí zaslíbena Bohu. Markéta prožívá po celý čas vnitřní rozpor, obviňuje se ze spáchání smrtelného hříchu, ale běh událostí nedokáže ovlivnit. Loupežníci se opevní kdesi v Šerpinském hvozdě, dojde k setkání Markéty s otcem, který je rovněž zajat a vzápětí propuštěn. Stejnětak je zajat Kristiánův otec, starý hrabě, který se setkává se synem. Ležení loupežníků je napadeno Pivovým vojskem a dobyto, Kozlík je zajat, Mikuláš s Markétou, Alexandra a další stěží uniknou, Kristián nenajde odvahu je následovat. Zanedlouho nato zešílí a bloudí lesem. Alexandra ho nalézá a probodává ho dýkou. Mikuláš posílá Markétu za Lazarem na Obořiště, aby se sám pokusil osvobodit Kozlíka. Markéta se po mnoha útrapách ocitá znovu před otcem, který ji odmítá, poté se na čas uchyluje do kláštera. Mikuláš shromáždí tlupu chlapů a podniká útok na Boleslav, je ale poražen a uvržen do vězení a stejně jako Kozlík čeká na popravu. Na závěr se všichni setkávají, Kozlík i Mikuláš jsou popraveni, Alexandra zanedlouho porodí syna, spáchá sebevraždu a osiřelého dítěte se ujímá Markéta, která se rovněž stane matkou.
Hlavní téma - nespoutatelná láska, rozmanitost a plnost života - je záměrně zasazeno do světa středověkých lapků, postav schopných velkých činů i skutků, kteří výrazně kontrastují s moderním člověkem, kterého analyzuje psychologický román. Z tohoto pohledu jde i o polemiku se soudobou literaturou a životním stylem. Tato polemika je obsažena především ve způsobu uměleckého ztvárnění. Autor využívá prvků dobrodružného románu k vykreslení střetu charakterů s realitou. Postavou vypravěče, vstupujícího do děje, zdůrazněnou již v dřívějších dílech, navazuje Vančura na renesanční a preromantickou tradici. Dramatičnost a autentičnost je zvyšována dynamickým jazykem ( opět je využito různých jazykových vrstev ), častá jsou metaforická vyjádření i dialogy hlavních postav či hodnotící a komentující promluvy vypravěče, děj je převáděn do přítomného času. Časová posloupnost událostí není opět zcela respektována. Vše spojeno dohromady tvoří toto unikátní dílo, vyjadřující Vančurův vztah k životu, jeho snahu o nový přístup k němu. Je to jedna z trvalých hodnot naší literatury. Filmové zpracování z r.1967 režíroval F. Vláčil.
Milostný příběh je rovněž námětem románu Útěk do Budína (1932). V příběhu tragické lásky Češky a Slováka autor konfrontuje českou a slovenskou povahu i dobové měšťácké prostředí. Rovněž zde je rozvedena myšlenka nového životního stylu. Stejně tak je patrná snaha o zachycení soudobé společnosti.
V souboru povídek Luk královny Dorotky (1932) se projevuje další posun ve Vančurově tvorbě směrem k realismu - je opět posílena dějovost, příběhy jsou po kompoziční i jazykové stránce vyváženější. Povídky připomínají renesanční novely a spojuje je motiv lásky. Mají většinou humorné ladění, ale ozývá se v nich i soudobá hospodářská krize a společenská kritika.
Román Konec starých časů (1934), vzniklý přepracováním nerealizovaného filmového scénáře, představuje autorovu snahu o sdělnost a sociální dosah své tvorby. Dominuje hlavní postava ruského emigranta knížete Megalrogova s rysy barona Prášila a Dona Quijota. Ten se ocitá na jihu Čech a střetává se s maloměšťáckou společností. Román nemá souvislou epickou linii. Byl zfilmován J.Menzelem r.1991.
V románu Tři řeky (1936) se Vančura vrací k tématu války. Dějištěm jsou východní Čechy a Rusko v letech 1889 - 1918. Hlavní postava Jan Kostka, syn sedláka a filosof, prochází nelehkým životem a mění se v uvědomělého člověka, snažícího se o revoluční změnu. Děj je bohatý a dramatický, objevují se prvky pohádkového podobenství i protiválečný postoj.
Po několika povídkách, které byly reakcí na vzrůstající nebezpečí fašismu, se Vančura věnuje práci na rozsáhlé románové trilogii Koně a vůz, jež měla zachytit vývoj české společnosti od poloviny 19. století až po přítomnost. Napsal ale jen první díl - Rodina Horvatova (1938). Sleduje v něm osudy postav z různých společenských vrstev, hlavně však příslušníků statkářské rodiny, těsně před 1.sv.válkou. Na rozdíl od předchozích děl je charakter vyprávění klidný, převládá střízlivé realistické podání.
Dovršením Vančurova celoživotního díla jsou Obrazy z dějin národa českého (1939,1940, torzo 3.dílu vyšlo až r.1948). Jejich vznik souvisel s ohrožením našeho národa, měly posílit národní vědomí. Původně byly rozvrženy do osmi dílů a měly být prací autorského kolektivu. Nakonec je psal Vančura sám, dospěl do let posledních Přemyslovců. Obrazy obsahují obecné pasáže i řadu konkrétních příběhů. Postupně se v nich autor odpoutával od historických podkladů. Významná je novela o kronikáři Kosmovi. V celém monumentálním nedokončeném díle se prolíná tragika s humorem, rozmar s patosem, věda s poezií. Ústřední myšlenkou je touha lidí po svobodě, ozývající se z českých dějin i pomíjivost všech událostí.

Vančura však nebyl pouze spisovatelem. Z jeho dramatické tvorby připomeňme několik děl. Z druhé poloviny dvacátých let pocházejí dvě hry - Učitel a žák (1927), Nemocná dívka (1928). Jde o experimentální scénické básně, plné lyrických pasáží, úzce spjaté s avantgardním uměním. Z r.1932 pochází drama Alchymista, odehrávající se v rudolfínské Praze. Zhruba v r.1935 zdramatizoval Vančura Stevensonův Poklad na ostrově, přepracoval hru J. J. Kolára Pražský žid a napsal vlastní drama Jezero Ukereve, v němž oslavuje vědeckou práci, protestuje proti kolonialismu a rasismu a potažmo i proti fašismu. Jeho poslední dramatická práce - Josefína (premiéra 1947) - je rozmarnou hrou o mládí, námětem připomínající Pygmalion. Projevuje se zde autorův zájem o nespisovný jazyk.
Význačné místo ve Vančurově tvůrčím snažení zaujímal film. Nejprve šlo o teoretické stati v časopisech, později začal psát scénáře, stal se režisérem, dokonce i předsedou pokrokové Československé filmové společnosti. Ve své práci využíval podnětů soudobé filmové avantgardy. Podílel se na vzniku filmů Před maturitou (1932) a Na sluneční straně (1933). Poté spolu s Ivanem Olbrachtem a Karlem Novým natočil na Zakarpatské Ukrajině nekonvenční filmovou baladu Marijka nevěrnice (1934). Ještě v r.1937 se zúčastnil natáčení filmu Láska a lidé a přepisu hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti.

Závěr

Vladislav Vančura byl bezesporu unikátním umělcem. Jeho hledání a snaha o novou podobu společnosti i uměleckého díla znamenala veliký přínos české kultuře. Jeho význam z hlediska moderní světové literatury je poněkud nedoceněn. Lze to přičíst, ve srovnání s jinými autory, obtížnému překladu jeho děl. Pro nás však znamená jeho stále živý odkaz trvale působivou a inspirující hodnotu.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3031