Leoš Janáček
Glagolská mše ( Mša Glagolskaja )
Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany byla komponována od 5.srpna do 15.října 1926 v Luhačovicích a Brně. Janáčkovi bylo tehdy 72 let, ale kritiku, která ho po prvním uvedení tohoto díla označila jako „věřícího starce“, tvrdě odmítl; odpovědí v Literárním světě vysvětluje také svou víru: „Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravném, silném...“Proto také Glagolskou mši zamýšlel jako dar k jubilejním oslavám 10.výročí zrodu naší první republiky a k výstavě soudobé kultury r.1928.
Jednou z důležitých příčin Janáčkova zaujetí pro tento námět byla silná cyrilometodějská moravská tradice. Janáček se sám zúčastnil velehradských církevních slavností v r.1869 a od mládí spojoval s touto tradicí i lásku k slovanským národům. Svůj význam měla také skutečnost, že Janáček od dětství důvěrně znal chrámový život od prostého obřadu v rodných Hukvaldech, přes slavné figurálky, k nimž putoval s otcem,učitelem a hudebníkem, až k slavnostním ceremoniím v augustiniánském chrámě na Starém Brně, kde byl od 11 let zpěváčkem a později ředitelem kůru a varhaníkem po svém učiteli Pavlu Křižkovském.
Text mše, motivován prvky staroslověnskými a často církevně slovanskými, je nejblíže jazyku chorvatsko-hlaholskému a Janáček jej pravděpodobně kombinoval z několika různých předloh. Použil jej ke zhudebnění tradičních částí mše-Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus. Z tzv. „proprium missae“ nezhudebnil žádnou část, zato připojil orchestrální úvod fanfárového rázu, varhanní sólo po Agnus a závěrečnou Intrádu pro orchestr se slavnostním hlasem žesťů a tympánů. Celkové pojetí prozrazuje, že skladatel se silně inspiroval celým lidovým kostelním prostředím, příchodem a odchodem kněží a lidu po mši, zvukem kostelního orchestru a improvizacemi varhaníků.
Pro všechnu tuto blízkou formální příbuznost liturgickému obřadu je to dílo svým obsahem a také vyzněním necírkevní, plné světských pocitů a širšího filozofického záběru.Janáček psal v řeči slovanských věrozvěstů proto,že v této tradici viděl jedno z velikých pout slovanských národů. „A vysoký je ten chrám , až do nebes klenby sahá. A svíčky tam hoří, to jsou vysoké jedle a na vršku mají zažehnuté hvězdičky. A zvonky v chrámu, ty mají stádo oveček. O tom chrámu jedná se v tom mém díle. Znázorňuji v něm tak trochu pověst, že když Kristus na kříži byl rozepjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky... Slavíci, drozdi, káčata, husy, dělejte muziku!“ Taková je Janáčkova představa.
Glagolská mše nese typické znaky Janáčkova vrcholného stylu, tak jak jej známe z oper Liška Bystrouška, Káťa Kabanová, Věc Makropulos i z orchestrální Symfoniety. Tvůrčí metoda vykrystalizovaná v Její Pastorkyni a spočívající v častém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v umění sekvencí s progresemi, dostoupila v tomto díle vrcholu. Mša Glagolskaja se svojí dramatičností, stejně jako světským a lidovým výrazem, řadí k největším uměleckým dílům světové hudební literatury.
Části: 1.Úvod
2.Gospodi pomiluj
3.Slava
4.Věruju
5.Svet
6.Agneče božij
7.Varhany sólo (Postludium)
8.Intrada
Napsal Robert Blahůšek student JAMU Brno 22.6.2000
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=282