Není možné přehlédnout vliv filmu na dnešní společnost. Film dokáže spojovat rozdílné kultury a názory. Je také zrcadlem vývoje lidské společnosti převážně ve 20. století. Jeho tvůrci jsou lidé ze všech koutů světa, vnímající běh dějin okolo sebe a pomocí filmu nám o nich, ať už přímo či nepřímo, vyprávějí. I z nejbláznivějších komedií a nejsladších románků můžeme vyčíst něco o stavu té které společnosti. Pojďme si nyní zrekapitulovat jak se film vyvíjel a reflektoval dějiny.
1830 - 1889
Film předvádí před našima očima dvacet čtyři obrázků za vteřinu a tím nám může poskytnout zdání pohybu, protože obrázky, které se vytvářejí na naší sítnici, nemizí okamžitě. Tato vlastnost (či tato nedokonalost) našeho oka, doznívání zrakového vjemu, mění pohybující se zápalku v ohnivou čáru. Tento úkaz zjistili již ve starověku a v 17. a 18. století jej prozkoumali Newton a d'Arcy. Aby tato cesta vedla k filmu, bylo však třeba vyčkat práce P. Rogeta, Angličana švýcarského původu. Na podkladě jeho prací sestrojil slavný britský fyzik Faraday roku 1830 zubový stroboskop, kterým lze demonstrovat základní stroboskopické efekty. John Herschel vymyslel novou fyzikální hříčku, čímž dal vznik první optické hračce, jenž používala kreseb. Thaumatrop, vytvořený roku 1825 Fittonem a doktorem Parisem, je jednoduchý kotouč z lepenky s dvěma kresbami na líci a rubu, které naše oko při rychlém otáčení vnímá jako jednu. Přístroje, které vytvořili v roce 1832 Belgičan Joseph Plateau a Rakušan Stampfer, přejímaly podstatné zařízení Faradayova kola (ozubený kotouč, pozorovaný v zrcadle) a kresby thaumatropu. Plateau sestrojil o rok později fenakistiskop, který počítal i se záznamem pohybu. Tak byly již v roce 1833 stanoveny samé základy filmu – pro záznam i reprodukci.
Rychle se rozvíjela fotografie a zkracovala se doba expozice. Zdokonalil se systém negativ – pozitiv a C. Sellers použil v roce 1851 pro svou sériovou fotografii název Kinema. O dvacet let později objevil Dr. Maddox želatinovou emulzi umístěnou na bromostříbrné desce a v Americe začaly vznikat první fotografické ateliéry. Roku 1877 promítal Ch. Reynaud pohyblivé kresby a k zachycení zvuku použil gramofonovou desku a rok poté předvedl E. Marey první filmové záběry.
1889 - 1895
6. října 1889 ukázal W. L. K. Dickson svému příteli Edisonovi první zvukový film světa. Na Edisonovo přání potom svůj fonograf obohatil pohyblivým obrazem. Půlminutové záběry promítané rychlostí 46 obr/sec poskytly podívanou jedinému divákovi, jenž jej mohl sledovat za niklák v kukátkovém automatu. 1894 otevřel Ch. Reynaud v Paříži první kino na kreslené filmy s hudbou. Mezitím natočil v Anglii R. W. Paul první filmy kamerou s krokovým posunem. V letech 1894 a 1895 se konala mnohá tzv. první představení "živých fotografií", což vedlo ke sporům o prvenství.
1895 - 1903
Historické prvenství se připisuje bratům Louisovi a Augustovi Lumièrovým, kteří 28. 12. 1895 v kavárně Grand Café v Paříži promítali vlastním přístrojem Cinématograph své 35mm široké filmy, např. Příjezd vlaku nebo Pokropený kropič.
Film byl ideální zábavou pro masové obecenstvo, které po prudké rozvoji průmyslu a měst vyžadovalo nové způsoby informací. A mohl také záměrně propagovat určité zboží či ideologii. Film se promítal rychlostí 16 obr/sec a obsahoval jediný statický záběr, brzy se ale začaly krátké reportáže slepovat do větších celků.
Pařížský iluzionista Georges Meliès natočil Paulovým přístrojem filmy plné vlastních triků. Postavil ateliér na denní i umělé světlo, nahradil skutečné prostředí kulisami a aktualitu inscenací, záběr však ještě odpovídal divadelnímu dějství v jednom prostředí.
Zisk z filmu nalákal k investicím zkušené podnikatele a vznikly velké továrny na výrobu přístrojů a surovin, jako např. Edison Company, Pathé, Gaumont.
Prvním českým kinematografistou se stal Ignác Schachtl, jezdící s kočovným kinem, později promítal své filmy Jan Kříženecký v dřevěném pavilónu. Mezi jeho díla patří Pokažené dostaveníčko, Pláč a smích a také reportáže z Prahy.
První detailní záběry a paralelní střihy použili Angličané z Brightonské školy ve svých aktualitách a komediích. W. Paul dokonce natáčel z jedoucího auta. Mezitím dosáhl Meliès svého vrcholu a mezi jeho více než sto filmů patří např. Cesta na Měsíc či Korunovace krále Eduarda VII. Otevřel si pobočku v New Yorku a natočil i inscenované aktuality a reklamy.
1903 - 1914
Na počátku dvacátého století se film začal prudce rozvíjet. Vznikaly půjčovny a ustálily se jednotlivé žánry – aktualita, trikový film, komedie, dobrodružný a kriminální, náboženský, sociální a romány.
Američan E. Porter položil základy westernu a akčního filmu svou Velkou železniční loupeží a obohatil tak vyjadřovací postupy.
Kolem roku 1907 se centrem filmu stává Hollywood. Porterovy postupy tam rozvíjí D. W. Griffith, B. Keaton (Frigo), a také velikán němé grotesky Ch. Chaplin (Psí Život). Příznivé prostředí pro tvorbu filmů bylo také v Itálii, kde se točily hlavně historické velkofilmy, jako Dobytí Říma nebo Cabiria. Díky superfilmům také vznikl kult filmových hvězd a zefektivnila se výroba. Film se tak vzdaloval divadlu a nacházel si vlastní způsob vyjadřování. Francouzské filmové společnosti Gaumont a Pathé získaly celosvětový vliv a pohltily tvorbu G. Melièse, naproti tomu v Dánsku vznikla společnost Nordisk a dobyla Evropu i Ameriku.
1914 - 1918
Za první světové války upevnila americká kinematografie svou pozici. Filmy získávaly na umělecké kvalitě a dramatičnosti a zapojily se do mechanismu reklamy. Po neúspěchu Griffithovy grandiózní Intolerance ovšem ztratili režiséři vliv na výběr námětu a obsazení filmu. Na druhé straně Evropě vládla švédská kinematografie s náměty z národní literatury a také německé ateliéry shromažďující současné hvězdy.
1918 - 1924
Po válce vznikly nové národní kinematografie v Československu, Maďarsku i jinde. V Rusku se rozvinul nový žánr, agitka, a film byl ideologicky řízen centrálně. Experimentátoři a průkopníci byli v rozporu s režimem, který žádal filmy pro masy.
V Německu se prosadil expresionismus, přehnaně líčící silné vnitřní prožitky a lidské vášně. Ke klasikům se zařadili R. Wiene (Kabinet dr. Caligariho) a F. W. Murnau (Upír Nosferatu). Naopak francouzští impresionisté se snažili originálními postupy vystihnout nálady a atmosféru. Mezi ně patřili L. Delluc, či J. Epstein.
Později se expresionismus začal věnovat civilnějším námětům i projevům a výsledkem této snahy byl v roce 1926 první celovečerní animovaný film Dobrodružství prince Achmeda L. Reinigerové, slavná sci-fi F. Langa Metropolis a Murnauova Poslední štace.
Po válce silné Japonsko si našlo vlastní styl filmu, vycházející z tradic i evropského vlivu. Zemětřesení v roce 1923 ale zničilo většinu ateliérů a po jejich obnovení se stal spíše lidovou zábavou nezávislou na tradicích.
1924 - 1930
V polovině dvacátých let udával tón pokroku sovětský film v čele se S. Ejzenštejnem (Křižník Potěmkin) a A. Dovženkem (Zvenigora). Zástupci generačního filmu pak byli bratři Kaufmanové. Revoluční postupy byly odhalovány rovněž ve Francii, kde na dadaismus a surrealismus navázali R. Clair (Mezihra), L. Buňuel (Andaluský pes) a F. Léger (Mechanický balet). Typickým symbolem jejich stylu se stala scéna z Andaluského psa, obsahující detail rozříznutého oka. V Hollywoodu zatím vládla groteska, která přerostla do celovečerního formátu. Produkce v USA byla vesměs řízena velkými studii jako Paramount, Fox, Universal, která disponovala všemi populárními hvězdami velikosti R. Valentina či D. Fairbankse. Jedinou výjimkou ze systému byl sám veliký Ch. Chaplin, který v té době natočil i dnes úspěšné filmy Zlaté opojení a Kid. Později se samostatně prosadili ještě fenomenální a nesmírně populární komedianti bratři Marxové.
1927 - 1930
Koncem dvacátých let vzrůstal obchod s rozhlasovou a gramofonovou produkcí a zatlačil němé filmy poněkud do ústraní. Film se musel přizpůsobit a výsledkem byl první zvukový snímek Jazzový zpěvák, uvedený 6. října 1927 v New Yorku. Stal se velkým hitem společnosti Warner Brothers a dal podnět k započetí zvukové éry filmu. Pořizování zvukového záznamu však značně zkomplikovalo natáčení a utrpěla tím umělecká kvalita filmu. Tehdejší hvězdy Chaplin, Clair i Ejzenštejn protestovaly. Téměř zanikla němá groteska, nahradila jí groteska kreslená, která dovedla využít možnosti zvuku. Prosadil se W. Disney, především svým Tancem kostlivců a postavičkami Mickey Mouse, Pepka a Felixe. Hrozil ale zánik národních kinematografií, postrádajících prostředky. Vznikly proto koprodukční zvukové snímky, v Čechách např. Tajemství lékařovo a C. a K. polní maršálek. Naše země spadala do sféry německého zájmu, což omezilo vznik česky mluvených filmů. Národní produkce po celé Evropě upadala do podprůměru a to až do třicátých let.
1930 - 1934
Zvuk přinesl diferenciaci žánrů a také potřebu nového typu scénáře, k čemuž byli přizváni spisovatelé a dramatici. Bylo také třeba oddělit specializované filmové profese zvukaře, střihače a také třeba kaskadéra. Objevily se hudební komedie a revue a s nimi nové hvězdy R. Mamoulian nebo E. Lubitch. Umocnění rytmu a tempa filmu zvukem bylo vykoupeno problémy s přetlumočením. V Čechách se podařil první dabing až v roce 1938 u Disneyho Sněhurky. Vznikaly u nás první zvukové ateliéry, 1933 Barrandov a 1935 FAB Zlín. Domácí snímky začaly mít úspěch až poté, co začaly napodobovat zahraničí, např. tvorba G. Machatého. Úspěch měla také národní tematika režisérů M. Friče (Jánošík), J. Rovenského (Řeka), či K. Plicka. Mezinárodního úspěchu pak dosáhl G. W. Pabst (Žebrácká opera, Don Quijote, Moderní Hrdina).
Výroba aktualit dostala se zvukem nový rozměr a byly vybudovány celosvětové zpravodajské sítě společností Paramount a Fox. Bohužel tím bylo umožněno i šíření různých ideologií (Novosti dňa). Nástup nacismu v roce 1933 ovlivnil silně propagandisticky filmovou produkci, napomohli tomu např. L. Reifensthalová (Triumf vůle) a L. Trenker. V SSSR zase strana vyžadovala postupy socrealismu, což vyhnalo Ejzenštejna do USA a naopak napomohlo N. Ekkovi, G. Koznicevovi, nebo I. Traubergovi. Prosadili se též levicoví umělci B. Balász a J. Ivens, ale nedočkali se ohlasu.
V Americe probíhal vývoj barevného filmu, zejm. ve společnosti TMPC, kde použili snímání na tři pásy filmu a později v systému Eastmancolor společnosti Kodak, který umožnil použití lehkých studiových kamer.
1934 - 1940
V Itálii upadala vinou propagandy národní kinematografie až do roku 1937, kdy byly otevřeny nové ateliéry u Říma. Ve svobodomyslné atmosféře vznikaly pokrokové filmy M. Cameriniho a A. Blasettiho.
Z Anglie se mezitím stala filmová velmoc a BBC zahájila televizní vysílání. TV zpravodajství ustanovilo své žánry (šot, reportáž, aktualita, komentář) a jejich minutáž. Vznikla zde kvalitní dokumentární škola v čele s J. Griersonem (Rybáři). Zdůrazňují sociální a etnografické prvky a používají výrazné dramatizace a veršovaných komentářů. Naproti tomu ve studiu GPO byl dán prostor animačním a zvukovým experimentům a nákladné historické produkce mohly směle konkurovat Hollywoodu. Významná byla především jindřichovská biografie A. Kordy z roku 1934 a také produkce J. A. Ranka.
V SSSR byl dán prostor filmům propagujícím stalinský režim s důrazem na životopisy politiků a budovatelskou látku. Byl prosazován schematismus a optimismus. S těmito nároky se vyrovnali např. S. Jutkevič (Muž s puškou), G. Alexandrov (Celý svět se směje) i S. Ejzenštejn (Alexandr Něvský).
Ve Francii vznikaly existenciální a protiválečné filmy M. Carného (Nábřeží mlh) a J. Renoira (Velká iluze, Člověk bestie, Pravidla hry), většinou za účasti herce J. Gabina. Všichni jmenovaní později odešli do Hollywoodu. Tam vznikala díla volající po lidské soudržnosti a svůj vrchol prožívaly westerny v díle J. Forda (Přepadení, Moderní doba). Úspěch zaznamenal W. Disney s Třemi malými prasátky a celovečerním muzikálem Sněhurka a sedm trpaslíků. Vlivu rozhlasu využil O. Welles, který adaptací románu H. G. Wellese Válka světů, fiktivní reportáží o invazi Marťanů vyděsil celou Ameriku.
V ČSR vznikly úspěšné komedie s V. Burianem a O. Novým a také satirické filmy J. Voskovce a J. Wericha, adaptující jejich hry z Osvobozeného divadla. H. Haas natočil filmové zpracování Bílé nemoci K. Čapka a následně emigroval, stejně jako řada dalších.
1940 - 1945
V roce 1940 natočil Chaplin svůj první zvukový film Diktátor, krutě parodující nacismus a totalitu. Výše zmíněný mystifikátor O. Welles hned jako svůj debut stvořil podle mnohých odborníků nejlepší film všech dob Občana Kanea, rozvíjející revolučním způsobem vyprávěcí i technické postupy. Další velikán filmu, A. Hitchcock, se prosadil v Hollywoodu jako mistr napětí snímkem Ani stín podezření. Technika byla miniaturizována a zvuk byl roku 1941 reprodukován na úrovni hi-fi.
V Británii se točily válečné filmy dokumentaristickým stylem a film Pouto nejsilnější D. Leana předznamenal celosvětový rozmach civilismu.
V SSSR se film zcela podřídil boji proti fašismu, jedinou výjimkou byl S. Ejzenštejn s historickým filmem Ivan Hrozný.
1945 - 1951
Druhá světová válka posunula vpřed sdělovací techniku. Od roku 1942nastal rozvoj počítačů a fotografických systémů. Americká kultura se rozšířila po Evropě.
V Itálii se prosadil neorealismus, vycházející z románu a divadla, vytvářející příběhy o současných lidech. Hlavními představiteli byli R. Rossellini (Řím, otevřené město), C. Zavattini, V. DeSantis, či A. Magnaniová. Po roce 1950 se vliv neorealismu stal celosvětovým.
V ČSR byl film znárodněn již 11. 8. 1945 dekretem prezidenta Beneše a začal se ubírat směrem naplánovaným stranou. Stejně tak se vedlo filmařům v Maďarsku, Polsku, Jugoslávii a Bulharsku, přičemž teprve zestátnění přineslo těmto zemím kvalitní filmovou tvorbu alespoň v oblasti dětských a krátkometrážních snímků. U nás vzniklo známé studio Bratři v triku s J. Trnkou (Zvířátka a Petrovští) a Studio loutkového filmu s K. Zemanem. Kromě rozvoje jmenovaných oblastí tvorby však zestátnění přineslo především centrální kontrolu tvorby a od února 1948 dokonce ideologickou kontrolu každého metru nového filmu. Poslední necenzurovaným snímkem byla Daleká cesta A. Radoka, působivé drama z koncentračního tábora. Nastala druhá vlna emigrace, která trvala dalších 40 let.
Výchovy talentů se chopila FAMU, zřízená v Praze při Akademii múzických umění. Studovali zde i Poláci, Němci, Bulhaři a Jugoslávci, na oplátku mohli někteří naši tvůrci absolvovat slavný VGIK, filmovou školu v Moskvě, např. F. Daniel, Z. Podskalský.
Od roku 1947 se na Barrandově točilo v barvě, většinou v koprodukci se SSSR.
Začala studená válka a období svárů se projevilo i ve filmu – cenzurou, schematismem a přehnaným optimismem. Točily se budovatelské veselohry a špionážní filmy. Hollywood prožíval úpadek umělecké kvality, stejně jako kinematografie východní Evropy a Asie.
Přesto několik východoevropských režisérů točilo kvalitní filmy reagující na válku, zejména W. Jakubowska (Osvětim), W. Wyler (Nejlepší léta našeho života) a E. Kazan.
Na druhé straně Amerika se zaměřila na sociální a generační tematiku, dobrého průměru dosáhli J. Huston, J. Dasin, O. Preminger a samozřejmě Chaplin svými posledními hollywoodskými filmy Světla ramp a Monsieur Verdoux.
Británie sice ustoupila z výsluní světové slávy Americe, velkého úspěchu se ale přesto dočkali L. Olivier (Hamlet, Jindřich V.), C. Reed a další.
Ve Francii vznikaly významné filmy R. Claira s G. Philippem (Ďáblova krása) a J. Cocteaua s J. Maraisem (Kráska a zvíře).
1951 - 1960
V 50. letech začal rozmach televize ohrožovat rozvoj kinematografie. Film se bránil zavedením nových formátů, ale v roce 1952 televize triumfovala zavedením televizních her a seriálů. V roce 1956 se objevily první videorekordéry a kina téměř všude po světě zaznamenaly poklesy návštěvnosti.
Film se snažil bránit zavedením nové estetiky. Výzvy se nejlépe zhostil Švéd Ingmar Bergman a jeho filmy Sedmá pečeť, Lesní jahody a Tvář plné filosofických úvah daly ráz celé pozdější švédské kinematografii. Pozadu nezůstali ani Italové, vedle Rosselliniho, DeSiky a Germihi vynikali především F. Fellini (Silnice, Sladký život) a M. Antonioni (Zatmění, Výkřik).
Koncem 50. let nastoupila ve Francii "nová vlna", odporující různými prostředky proti konvencím klasiků a formulující nové problémy – narušení komunikace, ležérnost mládeže, terorismus. Hlavními představiteli byli J. –L. Goddard (U konce s dechem, Číňanka), F. Truffaut (Nikdo mě nemá rád, Americká noc), C. Chabrol (Bratranci), L. Malle (Milenci, Soukromý život), J. Rouch, J. –P. Belmondo, B. Bardotová, J. Moreauová a další.
Také v Anglii tvůrci protestovali proti konvencím, vzniklo tzv. "free cinema", zejména K. Reisz, J. Clayton a T. Richardson.
V SSSR došlo po Stalinově smrti k uvolnění a G. Čuchraj (Jedenačtyřicátý), U. Kulidžanov (Zločin a trest) a J. Segel stihli natočit několik významnějších filmů, ale nové vedení Kremlu brzy potlačilo všechny tvůrčí snahy, stejně jako revoluci v Maďarsku. V Polsku vynikal nonkonformní tvůrce A. Wajda (Kanály, Popel a démant).
Na festivalu v Cannes objevila Evropa japonskou kinematografii, reprezentovanou A. Kurosawou, jehož "samurajské" snímky jako Rašomon, Sedm samurajů, Rudovous, či Krvavý trůn učarovaly svou dějovostí a inovativní vyprávěcí technikou. Dále zaujali M. Kobajaši (Kwaidan), S. Jamamura (Lovci krabů), K. Šindo (Ostrov) a další.
Amerika se bránila vlivu televize zaváděním nových technických vymožeností, které nemohla televize nahradit. Vznikaly také filmy přitahující diváky do kin vynalézavým dějem a emotivností – Někdo to rád horké B. Wildera a Sedm statečných J. Sturgese. Western byl obohacen hlubší kresbou hlavního hrdiny (V pravé poledne) a také trochou naturalismu (Divoká banda). Symbolem mladého rebela se stal J. Dean (Rebel bez příčiny) a kultovní sexbombu ztělesnila M. Monroeová.
Na světové výstavě EXPO 58 uspěli čeští tvůrci s Laternou magikou, K. Zeman s Vynálezem zkázy a také A. Radok, J. Svoboda, J. Šlitr, M. Forman a členové divadla Semafor.

Následné období filmové historie obsahuje významné etapy, jako například českou novou vlnu šedesátých let, generační filmy hippies, rozvoj sci-fi, katastrofické filmy, antické náměty, masová produkce a kultovní osobnosti, trikové filmy, postmoderní film, hongkongský film a mnohé další. Tyto kapitoly však nejsou dosud jednotně uspořádány a jsou v podstatě stále ve vývinu a není možné je uceleně hodnotit.

Prameny:

Boris Jachnin: Stručné filmové kalendárium, Pedagogická fakulta JU, České
Budějovice1993

Galina Kopaněvová a kolektiv autorů: Informatorium pro každého / aneb
moderní vševěd, Praha 1984

Georges Sadoul: Dějiny filmu od Lumiéra do doby současné,
Orbis, Praha1958

David Parkinson: Film, Svojtka a Vašut, Praha 1996

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1223