Marcel Proust
Marcel Proust patří mezi významné představitele moderní prózy 20. století. Dnes je zařazovaný spolu s Balzakem a Flaubertem mezi francouzské románové „klasiky“. Narodil se 10. července 1871 ve Francii. Pocházel ze zámožné pařížské rodiny a už od dětství měl chatrné zdraví. Své dětství trávil v Illiers a na normandském pobřeží v Cabourgu. Studoval práva a krátkou dobu i pracoval, ale posléze se zcela začal věnovat literatuře. Byl pilným návštěvníkem mondénních salónů v pařížské čtvrti Faubourg Saint-Garmain. Měl mnoho homosexuálních lásek a ve skutečném životě byl nemocný neurotik, který si dal obkládat pokoj korkem, aby k němu nedolehl hluk z okolí, a i v nejparnějším létě nosil hrubý kabát. Zemřel 18. listopadu 1922 na astma.
Zajímal se o filozofii, psychologii a hlavně o literaturu. Drobnými studiemi a povídkami přispíval do literárních časopisů. V roce 1896 je vydal knižně pod titulem „Les Plaisirs et les jours“ (Radosti a dny), ale tato jeho prvotina se nesetkala s valným ohlasem. Proust psal také eseje a překládal díla Johna Ruskina, kterého velmi obdivoval.
Jeho životním dílem ,kterým tak významně zasáhl do vývoje francouzského románu je sedmidílný cyklus „A la recherche du temps perdu“ (Hledání ztraceného času). Pracoval na něm od roku 1905. Zachycuje portrét pařížské intelektuální smetánky, prostředí vznešené společnosti aristokratických a měšťanských salónů od začátku století do první světové války, a zároveň soukromý průzkum vnitřního fantazijního světa. Celé toto dílo je postaveno na tématech času a paměti. Opravdu pozoruhodná je originalita Proustova poetického vidění světa a jeho hypnotický prozaický styl. Opíral se o svérázně chápanou filozofii svého vrstevníka Henriho Bergsona (jednou ze základních myšlenek je zdůraznění významu intuice). Uvedl do románu časoprostor, vnitřní a intimní zkušenosti hrdiny uchované v jeho paměti. Tato znovu prožitá realita, vytěžená ze vzpomínky, spojená se složitým procesem evokace minulosti, v níž zaujímají významné místo bezděčné reminiscence, vyvolané zdánlivě zcela nedůležitými a náhodnými podněty, se stala základním tkanivem textu. Jako příklad se často uvádí „chuť a vůně koláčku namočeného v čaji,“ uvolňující mechanismus vzpomínky, kdy se vypravěči vybaví týž zážitek (vjem) z dětství.
První díl cyklu, „Du côté de chez Swann“ (Svět Swannových), nevyvolal zvláštní pozornost, zato druhý díl, „A l’ombre des jeunes filles en fleurs“ (Ve stínu kvetoucích dívek), nejenže získal Goncourtovu cenu, ale hlavně upozornil na Marcela Prousta francouzskou a evropskou kulturní veřejnost. Následovaly další díly, a to „Le Côté de Guermantes“(Svět Guermantových), „Sodome et Gomorrhe“ (Sodoma a Gomora), „La Prisonnière“ (Uvězněná), „Albertine disparue“ (Zmizelá Albertina) a „Le Temps retrouvé“(Čas znovu nalezený). Poslední tři tituly vyšly posmrtně.
Pro Proustův styl jsou charakteristická neobyčejně dlouhá a složitá souvětí, někdy označovaná za beztvará, nicméně konstruovaná logicky a odpovídající asociativnímu způsobu odkrývání minulosti, uchované v hrdinově „trvání v čase“. Autor přitom nesměřuje k nějakému hermetismu a umožňuje čtenáři, aby proces „oživování paměti“ sledoval tak, jak u hrdiny probíhá. Fabulace se proto neřídí ani časovým, ani kauzálním principem. Hrdina-vypravěč tohoto originálně koncipovaného románového cyklu je vlastně nositelem „vnitřního trvání“ samotného autora, přesto však není „Hledání ztraceného času“ autobiografické a autor neměl něco takového ani v úmyslu. „Kniha“ říká Proust, „je produkt jiného já, než je ono, které se projevuje v našich zvycích, ve společnosti, v neřestech“. Vedle Swanna, hlavního hrdiny, vyprávějícího o sobě v první osobě, jsou zde také některé „klíčové“ postavy, například baron de Charlus, Robert de Montesquiou, nebo Bergotte-Anatole France. Mondénní aristokratická společnost z let 1890-1916, v níž se Swann pohybuje, společnost v níž je ještě uchován svět, blížící se k zániku, je dalším momentem románu, který poukazuje k minulosti, i když v tomto případě nikoli individuální. Na převážně optimistickou atmosféru „konce století“ navazuje francouzská secese. Minulost, byť zasutá, nikdy nepřestane působit na náš život a stále jej – třeba i skrytě – spoluvytváří, uplynulý čas nemůže být nikdy „ztracen“. Vyvolání minulosti nám dovoluje objevit některé základní momenty, které náš život utvářely. Syžetová linie celého rozsáhlého cyklu je poměrně jednoduchá a její osu tvoří osobní zážitky vypravěče, volně spjaté do jednotlivých epizod, jak se odvíjely od jeho dětství do rozchodu s Albertinou. „Hledání ztraceného času“ představuje moderní psychologický román 20. století, v němž je současně využito i postupů „klasického“ psychologického románu. Teprve po spisovatelově smrti byl objeven rukopis autobiografického románu, vzniklý snad v letech 1896-1904, v roce 1952 byl vydán pod titulem „Jean Santeuil“. Jako první varianta cyklu „Hledání ztraceného času“ má velký význam pro sledování autorova estetického formování. Posmrtně byly vydány také některé z Proustových esejů a jeho rozsáhlá korespondence. Proustovu techniku charakterizuje pozorování a sebepozorování, zapojení introspekce do rozvoje epické linie, zaměření na drobný detail a v neposlední řadě i souhra navzájem se prolínajících časových rovin, jež se ostatně stala jedním z rysů moderního, na relativismu založeného románu. Také vypravěč se v moderním románu mění: z tradičního vševědoucího vypravěče se stává relativizovaná narativní instance, vypravěč, který spíš pozoruje, než dokonale chápe a vysvětluje. Se změnou funkce vypravěče a novými modalitami vyprávění souvisí i nové, dynamizující a relativizující způsoby ztvárnění času a prostoru.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát