Život Rimbaudův
Charleville - Dětství
Roku 1852, rok po bonapartistickém převratu, padla v Charleville u muziky do oka osmatřicetiletého Frédérica Rimbauda sedmadvacetiletá Vitalie Cuifová a jelikož se oběma chtělo do manželství, tak spolu 8.února 1853 uzavřeli sňatek Frédéric Rimbaud byl kapitánem dělostřelectva a stěhoval se svou jednotkou z místa na místo. Nutno říci že se ke své hodnosti tvrdě vypracoval z prostého vojína. Manželé spolu měli děti, ale to hlavní – společný život – jim bylo odepřeno. První z dětí se narodilo 2.listopadu 1853 a byl to chlapec který dostal jméno po otci - Frédéric. Frédéric nebyl příliš inteligentní. Život měl na rozdíl od bratra velice průměrný a skončil jako průvodčí omnibusu. Na podzim 20.října 1854 v šest hodin ráno se narodilo druhé dítě – Jean Nicolas Arthur Rimbaud. Po něm přišla na svět Vitalii a dcera která brzy po narození zemřela. Po narození třetí dcery Isabely v roce 1860, dal majitel jejich domu v Chrleville Rimbaudovým z domu výpověď. To už otec Frédéric u rodiny nebyl. Do roku 1862 bydleli v Bourbonské ulici. Poté našla paní Rimbaudová konečně slušný byt na dlouhé třídě která spojuje Charleville a Mézierés.
V říjnu nastoupili oba chlapci jako externisté do devítky Rossatova ústavu v rue de ´lArquebuse. Informace o jejich prospěchu nejsou známi, ale Arthur jistě vinikal, protože se našlo několik knižních cen, které mu byli uděleny. Protože matka nebyla s Rossatovým ústavem spokojená, dala chlapce na vhodnější gymnázium. Arthur byl skvělý žák a dokonce přeskočil jednu třídu, zatímco Frédéric jednou opakoval.
Roku 1867 se seznámil s Ernestem Delahayem – méziérským externistou, který se stal jeho přítelem a který Arthura velice obdivoval. Už tehdy Arthur během chvilky „spíchl“ několik porcí nejen francouzských, ale i latinských veršů. . Ve svých 14-ti letech se ve své školní úloze (rozvedení úryvku Horatia) ztotožňuje s Horatiovou představou a dokáže improvizovat latinské verše. Budeš básníkem, píše o sobě. Tato úloha byla zveřejněna v roce 1869 - první Rimbaudův text. Nejednou za své verše vyhrál školní cenu.
Roku 1870 přichází do charlevillské gymnázia dvaadvacetiletý profesor rétoriky Georges Izambard, který byl Rimbaudem doslova ohromen. Brzy se stali s Arthurem blízkými přáteli.
S Izambardem dělal veké pokroky k buřičství. Jeho texty do školské soutěže v latinských verších byli přehlíženy, což Arthura velice pobouřilo a v jeho rebelství stále více utvrzovalo, což je na jeho básních a sonetech z této doby na první pohled zřejmé.
Útěky
V létě 1870 odjíždí Izambard s přítelem Deverriérem na prázdniny do Douai, odkud pocházel. Arthur dostává k disposici jeho byt s rozsáhlou knihovnou. Přečetl si knihu Paula Verlaina Galantní slavnosti, která ho více než uchvátila.
Kvůli necnášenlivosti ke svému rodnému městu, odjíždí Arthur přes Brusel do Paříže. Protože neměl dostatek peněz na lístek, koupil si jízdenku jen do Saint-Quentinu. Po příjezdu do Paříže o zatýká pařížská policie. Arthur je umístěn do vyšetřovací vazby, odkud píše Izambardovi a své matce. Izambard se za svého žáka v dopise zaručil a poslal také třináct fraků. Asi 8.září přijíždí Arthur za svým učitelem do Douai, ale21.září dostává Izambard dopis od paní Rimbaudové, ve kterém ho matka žádá o navrácení syna. Učitel odvezl svého žáka do Charleville matce. Rimbaud se v té době přátelí stále více s Ernestem Delahayem. Další útěk na sebe nenechal dlouho čekat. Arthurova se zastavila za Izambardem a poprosila ho aby se vydal Arthura hledat do Belgie. Rimbaud se mezitím dostal do Charleroi. Ač byl na ulici směle veršoval o svém putování. Cesta jej inspirovala k napsání řady obdivuhodných básní a sonetů. Kdo by neznal Mou bohému, malé veledílo hořké něhy. Izambard mu šel stále v patách ale neuspěl. Nakonec se Arthur objevil u Izambarda doma v Douai. Po několika dnech ho na přání Rimbaudovy matky odevzdává policii. Gymnázium mělo být znovu otevřeno což Arthura příliš nepotěšilo. Na rozdíl od Delahayeho neměl do studia vůbec chuť. Kvůli matce, která ho nutila vrátit se do školy, se vydává do Paříže. Po návratu je chvilku v Charleville ale po 18.březnu 1871 kdy byla vyhlášena Komuna a zákonná vláda uprchla do Versaille, Rimbaud opět odjíždí do Paříže. Nejdříve vstoupil do partyzánské armády, ale brzy ho to omrzelo a vrátil se pěšky domů. Následné rozdrcení komuny jej inspirovalo k několika básním. V rodném městě se pár měsíců jen tak potuloval. Do práce se mu nechtělo. Jednoho dne získává od Bretagnea adresu Paula Verlaina a ihned mu posílá dopis i s několika ukázkami ze svého díla (Vyjevené děti, Dřepění, Seďáci, Opilý koráb aj.) – dohromady šest básní. Verlainova odpověď přišla 9.září 1871. Byla nadšená a obdivná. Verlaine žádá aby za ním Arthur přijel do Paříže. Rimbaud je nadšený. V den kdy odjížděl s ním na nádraží šel i Delahaye. A Před vlakem mu předpověděl velkou budoucnost.
Paříž – setkání s Verlainem
Verlainovi bylo roku 1871 šestadvacet let. Rok před tím si vzal za ženu šestnáctiletou Matyldu Mautéovou, nevlastní sestru jednoho ze svých dobrých přátel. Verlainovi žili s rodiči Matyldy v jednom domě číslo 14 rue Nicolet. Manželství pro něj bylo vysvobozením z bouřlivého mládí a náklonosti k alkoholu. Sbírky Saturnské básně a Galantní slavnosti ho proslavily, takže byl na předním místě mezi mladými nadějemi parnasistické školy. Jeho přátelé sdíleli jeho úžas při čtení Rimbaudových veršů, které jim poskytl. Paul byl v té době zaneprázdněn hledáním bytu, zaměstnáním, chováním se jako otec rodiny, protože se zanedlouho očekávalo první dítě. A právě teď do jeho života vstoupil mladý básník Arthur Rimbaud. Verlaine mu šel v den jeho příjezdu naproti, ale na nádraží ho nenašel. Když se vrátil domů, viděl Arthura u nich v jídelně, jak se baví s Matyldou a její matkou. Rimbaudovo chování ho více než zaskočilo, stejně jako jeho přítele Charlese Crose. Byl značně nepřívětivý, bez jakéhokoli zájmu ke konverzaci. Ale i Arthur byl Verlainovým rodinným životem nepříjemně překvapen. Mladý básník se rozhodl že Verlaina svede z vyšlapané cestičky a ukáže mu skutečnou velikost světa.
Chodili spolu na dlouhé procházky a Paul se směle opájel Arthurovými představami o povalení rodiny, vlasti a společnosti. Společná závrať se začala.
Paul zavedl Arthura na schůzku parnasiastů, kteří si u kávy četli verše. Mladý básník tu přečetl svou mistrovskou báseň „Opilý koráb“. Všichni byli doslova unešeni nejen jeho básní, ale hlavně jeho vzhledem – špinavý tulák s tváří dítěte.
Protože se Verlainovi vracel tchán z lovu a v domě by jistě nerad našel mladého bouřlivého básníka, musel Paul Arthura ubytovávat postupně u svých přátel. Rimbaud toto žití moc dlouho netrpěl a dobrovolně žil jako tulák v ulicích Paříže. Verlaine trávil hodně času se svým mladým přítelem a rodinu zanedbával. Domů se vracel opilý a jednou těhotnou Matyldu dokonce fyzicky napadl. Nicméně mu přinesla na svět syna Georgese. Jednoho dne Rimbaud zmizel. Verlain, který jím byl úplně posedlý, ho jel okamžitě hledat. Našel ho jako zbídačeného tuláka. Na Verlainovo přání ho u sebe ubytoval tehdejší básník Théodore de Banville. Verlaine byl teď se svým přítelem víc než často. Dával mu okázale najevo své přátelství. To stačilo k tomu aby se začalo šuškat o intimních stycích mezi nimi. Bůhví co na tom bylo pravdy. Každopádně novinář a Verlainův přítel Edmond Lepelletier na to několikrát narážel a to dokonce i ve svých článcích. Tím se stal u Rimbauda značně neoblíbeným. nepřátelství to ale bylo vzájemné. Tou dobou byl založen “Kroužek cifiks“ kam oba básníci docházeli. Ale Rimbaud psal málo. Za zmínku stojí snad jen slavný sonet „Samohlásky“.
Verlaine rozházel za dva měsíce dva tisíce franků a to vše kvůli Arthurovi. Bylo to více než co předtím vydělával na radnici. Podnikl tedy cestu do Belgie aby si trochu přilepšil z dědictví po tetě. Cestou zpátky se zastavil v Charleville, aby se setkal s Delahayem kterého poznal, když se Delahaye stavil u Rimbauda v Paříži.
Rimbaud v té době bydlel v malé mansardě naproti montparnasskému hřbitovu. Verlaine opět fyzicky napadl nejen svou manželku, ale dokonce i malého syna. Mathylda poté na přání svých rodičů odchází do Périgueux, odkud pocházel její otec. Paul prosí o její návrat, ale ona mu odepíše že buď ona, nebo Rimbaud, ale Varlaine jí sdělí, že to není v jeho moci, poslat přítele pryč. Matylda na přání své matky zažádala o rozvod, protože to byl jediný způsob, jak dostat Paula z moci mladého bouřliváka. Verlaine padl do hlubokého zoufalství. Rimbaud, který byl velice rozzuřený na Paula, ale hlavně na Matyldu, konečně odjíždí do Charleville. Matylda se se synem vrací zpět k manželovi.
Rimbaud chodil v Charleville na procházky s Delahayem. Dává se znovu do práce a stále více se věnuje próze (Iluminace). Stále si však s Verlainem dopisuje. Verlaine opět propadá alkoholu a koná na ženě další násilí. To byl signál změny – Arthurův návrat do Paříže. Psal se květen 1872. Rimbaud trávil dny po pařížských hospodách. Verlaine si našel místo u pojišťovací agentury. Jednoho dne, když bylo jeho manželce zle, odešel pro doktora. Už se nevrátil. Potkal totiž Rimbauda. Ten ho udolal, aby s ním odešel do Belgie.
Belgie
Odjeli večerním vlakem do Arrasu. Dorazili sem 8.července 1872, ale hned večer uháněli vlakem na Charleville a Givet. Zastavili se i u Bretagne, který jim zajistil kočár. Nakonec dojeli do Bruselu, kde si najali pokoj v hotelu naproti Severnímu nádraží. Matylda mezitím hledala svého manžela po celé Paříži, ale neúspěšně. Ale Verlaine ji brzy poslal psaní. Netrvalo dlouho a Matylda pochopila že se její muž vrátil k Arthurovi. Rozhodla se tedy vydat s matkou do Bruselu a Paula vyrvat ze sporů „démona“. Verlaine byl ale ostražitý a ihned se přestěhoval do jiného hotelu. Nakonec se však se ženou sešel. Ta ho udolala, aby se s ní vrátil do Paříže. Na celnici však zmizel z vlaku. Nastoupil do jiného vlaku, ve kterém na něj čekal Rimbaud.
Arthurova matka požádala policii o pomoc při hledání svého syna a Matylda uvedla do pohybu rozvodové řízení. Oba „psanci“ trávili léto na belgickém venkově. V sobotu 7.září nastoupili na loď do Doveru. Po příjezdu do Anglie hned uháněli do Londýna. Nutno říci že si Londýna opravdu užívali a sbírali inspirace pro svá další díla. Žili z podpor Verlainovy matky a to nestačilo na slušné živobytí. Paní Rimbaudová doporučuje synovi, aby se vrátil do Charleville. Arthur nakonec svolí. Zanedlouho mu však přijde od Paula dopis, že je nemocný. Odjíždí tedy zpět do Londýna, je květen 1973. Verlaine po jeho příjezdu doslova „ožívá“. Kvůli problémům s policií odjíždějí do bezpečné Belgie. Na Velký pátek se Arthur objevil u Rimbaudů na statku v Roche. Na statku se spíše nudil, než aby pracoval. Snažil se hlavně psát. Nakonec se s Paulem dohodli, že se vrátí do Londýna. Aleh hádky mezi nimi byly stále častější. Třetího července kalich přetekl a po hádce Verlaine odjíždí z Londýna s tím, že se vrací k manželce a že Rimbauda nechce už v životě vidět. Netrvalo to však dlouho. Po krátkém odloučení přijíždí Arthur za Paulem do Bruselu. Verlaine však připouští že by se rád vrátil k manželce do ulice Nicolet v Paříži. Ale Rimbaud chtěl také do Paříže. To Verlaina rozzuřilo tak že si šel koupit revolver. Po další hádce nemilosrdně vytáhl na Rimbauda pistoli a vystřelil. U incidentu byla přítomná též Verlainova matka. Nakonec všichni tři odešli do nemocnice, kde byl Arthur ošetřen. Mluvili přirozeně o nehodě. Matka Verlaina nakonec přemluví, aby poslal mladíka pryč. Paulovi se to nelíbí a znovu vytáhne zbraň. Arthur ho nakonec udává policii. Verlaine je zatčen a obviněn. Rimbaud je propuštěn z nemocnice. Podepisuje, že nemá na žalobě zájem a odjíždí k rodině do Roche.
Jeho sestra udává že padal do hlubokých depresí a měl výčitky svědomí, ale prý dál tvořil. Napsal svou autobiografii „Sezóna v pekle“. První vydání této knihy mělo 500 výtisků a stálo 1 frank. Jednu knihu dokonce poslal Verlainovi do vězení. Kvůli prezentaci své knihy odjel do Paříže, ale pobyl zde jen krátkou dobu a nakonec se vrátil do Roche. Po chvílích strávených na rodinném statku Rimbaud opět odjíždí, tentokráte se svým přítelem Germaniem Nouveauem do Londýna, kde žili z Germaniových úspor. Arthurův přítel však zanedlouho odjíždí a on zůstává zase sám. Odhodlal se že bude cestovat po Británii. Nakonec se na Vánoce 1974 vrací do Roche.
Cesty
16.ledna 1875 vychází Paul Verlaine z vězení. Žil osamělý na okraji Paříže. Rimbaud měl touhu, naučit se německy, a tak se vydává do Stuttgartu. Verlaine žádá na Arthurových přátelích, aby mu dali jeho adresu.Přijel za Rimbaudem do Německa, ale jejich setkání skončilo pěstním soubojem. Po incidentu Paul odjíždí do Anglie. Pro Rimbauda bylo přátelství s Verlainem uzavřené. Živil se jako učitel v bohatších rodinách, chvíli putoval po Itállii a Španělsku. 6.října se vrátil do Charleville. Se svým přítelem Dalehayem chodil na procházky a začal se učit hrát na klavír. Začal se učit i nejobtížnější cizí jazyky (arabština ruština, amharština). Na Verlainovy dopisy neodpovídal. Po smrti sestry Vitalie si dal oholit lebku. Začíná znovu cestovat, tentokrát do Vídně. Chvíli se tu živil jako kamelot, ale moc dlouho u toho nevydržel. Rozhodl se, že se stane žoldnéřem na Jávě. 19.července 1876 přistál na Sumatře. Po několika týdnech však zběhl a nastoupil na loď zpět do Evropy. Po krátkých cestách po Skandinávii, se vrací do Roche. Delahaye průběžně informoval Verlaina o Arthurových cestách, ale oba básníci se už nikdy nesetkali. Po krátké návštěvě Švýcarska se Rimbaud vydává 29.listopadu 1878 do Alexandrie. Chvíli pracoval jako vedoucí na stavbě na Kypru, ale onemocněl tyfem a vrátil se do Roche. Rok poté se vrátil na Kypr, a roku 1880 odjel do Afriky.
Afrika – Život obchodníka
Najít práci v Africe nebylo pro Arthura vůbec snadné. V Adenu získal práci písaře, která mu příliš nevyhovovala. Brzy byl však povýšen, a tak získal práci v Hararu, jako zástupce firmy Viannay-Bradley. Vinou nepříjemných tahanic s ředitelstvím, dává v září 1881 výpověď. V Adenu získává zpět práci písaře. Nakonec se vrací k jednatelství firmy Viannay-Bradley v Hararu. Měl nového koníčka – fotografování. Firma však brzo došla k likvidaci a Rimbaud se byl počátkem dubna 1884 nucen vrátit do Adenu. Dál pracoval u Alfreda Bradleyho a dokonce si našel dívku – neznámou Habešanku. Počátkem října 1885 se dovídá, že se dá zbohatnout na dovozu zbraní do Šoa a ihned se do toho vrhá. Avšak je to podnikání více než riskantní, které si žádá hodně trpělivosti. Problémy s dodávkami ho provázeli od začátku do konce. V roce 1888 začal podnikat s Césarem Tianem, ale stále více se nudil. Mnoho se psalo o Rimbaudově obchodu s otroky, jsou to spíše legendy. Svým přátelům psal, že tvoří, ale pokud to byla pravda, zůstaly rukopisy v Africe. Žádné se totiž neobjevily.
Nemoc
20.února 1891 rodině prozradil že je nemocen. Zpočátku si myslel že se jedná o křečové žíly a revmatismus, ale později se objevil na koleni nádor. Nejdříve vyúčtoval s Tianem, a poté se rozhodl, že se vrátí do Francie. Nechal si postavit speciální nosítka, na kterých ho nosiči odnesli do Adenu odkud pokračoval lodí. Po prohlídce v nemocnici Početí v Marseille se dovídá šokující zprávu: nohu je nutno okamžitě amputovat. Ihned píše matce, která za ním přijíždí. K operaci došlo 25.května 1891. Necelý měsíc po operaci je „oficiálně“ zdráv. Stále však naříká na bolesti, které ho sužují. V červenci se rozhodne vrátit se do Roche. Sestra Isabela o něj usilovně pečovala, ale jeho stav byl stále horší a horší. Jeho přání bylo vrátit se do nemocnice v Marseille. 23.srpna tedy se sestrou vyrazili. Byla to pro něj ukrutná cesta plná bolesti. Po měsíci se lékaři shodli že je s Arthurem konec. Nedožije se konce roku. Každý den mu bylo hůř. Padal do bezvědomí. Jeho sestra Isabela s ním byla do poslední vteřiny. V úterý 10.listopadu vydechl Jean-Nicolas Arthur Rimbaud naposledy. Bylo mu sedmatřicet let.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát