Mezilidské konflikty
Pohled na MEZILIDSKÉ KONFLIKTY
I. DEFINICE PROBLÉMU
Slovo konflikt má latinský původ. Odvozený význam tohoto slova je "někoho něčím zasáhnout". Nejde přitom o jednostranné střetnutí, ale o střetnutí vzájemné, jak naznačuje latinská předpona Con. Je to tedy střetnutí dvou nebo více zcela nebo do určité míry se navzájem, vylučujících či protichůdných snah sil nebo tendencí (Křivohlavý, str. 25).
Konflikt lze také definovat jako destabilizující aspekt systému. Systém je něco, co je definovatelné vůči svému okolí a uvnitř čeho lze rozlišit nějaké menší části. Pod pojmem destabilizující aspekt si lze představit vztah v systému, který může způsobit podstatnou změnu jeho stavu. Stavem systému je vlastně jeho rovnováha, která mu dává životaschopnost a je jednou ze základních tendencí systému. (Plamínek, str. 21)
II. ZÁKLADNÍ DĚLENÍ KONFLIKTŮ
Podle počtu zúčastněných osob:
Interpersonální konflikty, konflikty mezi lidmi, jsou vyjádřeny rovinou sociálně psychologickou. Mohou být definovány jako střet motivačních sil ( zájmů, cílů, hodnot, postojů) v mezilidských vztazích.
Intrapersonální konflikty, odehrávají se uvnitř lidského individua. Neznamená to však, že jsou naprosto odtržené od vnějšího světa, že s vnějším děním nijak nesouvisí. Naopak, intrapersonálními konflikty se mohou promítat do konfliktů mezilidských. Tyto konflikty mohou být také intrapsychickou reprezentací konfliktů interpersonálních.
(pozn. ex. ještě extrapersonální konflikty probíhající ve světě přírody, tedy mimo oblast působení lidí, proto se jimi nebudeme nyní zabývat)
Podle extrémní dominance jejich psychologické charakteristiky:
Konflikty představ (střetnutí různých počitků, vjemů, představ)
Konflikty názorů (představy spojené s hodnotícím soudem)
Konflikty postojů (střetnutí emociálně zabarvených názorů)
Konflikty zájmů (střetnutí hnacích, motivačních sil v člověku)
Většina konfliktů se v běžném životě nevyskytuje v těchto čistých formách, proto Křivohlavý stanoví ještě jednu skupinu konfliktů, kterou jsou konflikty smíšené.
III. KONFLIKTY KAŽDODENNÍHO ŽIVOTA A JEJICH VÝZNAM
Konflikt je něco, co všichni důvěrně známe a s čím se poměrně často ve svém životě setkáváme. S konflikty je dobré vycházet po dobrém, naučit se s nimi žít, ne proti nim bojovat. Uvědomíme-li si význam konfliktů v našem životě v širších souvislostech, můžeme k nim získat pozitivnější vztah a budeme k nim jinak přistupovat.
Respekt k odlišnostem, jinak řečeno tolerance, je přístup, který uznává, že se lidé mohou od sebe v mnoha věcech odlišovat a že je to v pořádku. Má smysl ostatním naslouchat, přemýšlet o nich a především je respektovat. Odlišnosti tříbí náš vkus, nutí nás přemýšlet o vlastních myšlenkách a postojích. Setkám-li se s výrazně odlišným člověkem, vede mě to k přemítání o tom, jaký je, jak vypadá, ale také jaký jsem já sám. Bez tenze, vyplývající z odlišných názoru, by pravděpodobně vyschl pramen lidské invence (Plamínek, str. 15).
Konflikt není však pouze přirozený a legitimní, je také užitečný, ba přímo nenahraditelný. Ve vztazích nás nutí myslet na ostatní a neuzavírat se pouze do vlastního světa, nutí nás přijímat podněty z venčí. Také nás nutí nacházet ty nejlepší řešení, často nová, nutí nás být kreativní. Schopnost řešit konflikty je životně důležitá, učí nás již od samého počátku našeho života adaptovat se na změny. Kultivací řešení interpersonálních konfliktů získáváme také něco, čemu se říká sociální kontrola (Pl 15).
Vrátíme-li se k systémové definici konfliktu, lze vše shrnout asi takto:
Neexistence konfliktu vede ke stagnaci systému a k jeho degradaci.
Neřešení konfliktu vede k destabilizaci a k revoluční změně systému.
Řešení konfliktu stabilizuje systém a je předpokladem plynulé evoluce.
IV. ZPŮSOBY ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ
Prevence konfliktů jako soubor obecných pravidel neexistuje. Nikdo nemá dost rychlé nohy na to, aby konfliktu utekl. Často je naopak konflikt jedinou cestou a vyhnout se mu znamená pokoušet se vracet zpět. Jinou věci je však postavit se ke konfliktu tváří v tvář včas, dokud na něj stačíme.
Dále se budeme zabývat především konflikty interpersonálními. Toto vymezení je nutné vzhledem k šíři problému, ale především k specifikám, které každá rovina konfliktů obsahuje. Etologové a historikové, popisující opakující se chování lidí v konfliktu, zaznamenali několik strategií, jež jsme zvyklí v různých variantách používat k řešení konfliktů.
Nejjednodušší je taktika pasivního vyčkávání při nečinnosti těch, kterých se týká.
Aktivní řešení konfliktu bývá většinou variací na téma soutěžení zainteresovaných subjektů, vzájemná spolupráce nebo intervence zvenčí
Konkrétněji lze pojmenovat tyto čtyři „taktiky“ jako:
Pasivita- je málo efektivní a aktivní
Násilí- zjevně obsahuje nebo alespoň připouští nežádoucí násilné prvky
Delegace- neumožňuje účastníkům konfliktu kontrolovat proces a výsledek řešení
Jednání- nabízí nejlepší parametry pro řešení konfliktu, prostředkem bývá diskuse
Seznam „jak zacházet s konflikty“ by nebyl úplný, kdyby zde chyběli způsoby, kterých užíváme k tomu, abychom se konfliktům úspěšně vyhnuly.
Uvedu zde tři typy strategie „vyhnutí se konfliktu“:
Nejjednodušší technikou (lépe řečeno obranou) je popření. Znamená to, že popřený konflikt nejen neřešíme, ale ani si ho v plné šíři neuvědomujeme. Při jeho náznaku jej odstraníme ze svého zorného pole, odmítáme si ho připustit.
Další možností je vyjití z pole - vyhnutí se konfliktní situaci, odklon k méně problematickým oblastem.
Třetí možností je hledání obětního beránka - vyhnutí se konfliktu poukázáním na osobu a na vinu.
V. ROLE OSOBNOSTI PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTU
Termínem osobnost můžeme charakterizovat biologickou, sociální a psychologickou jednotu člověka. Pro psychologii je každý člověk osobností.
Budeme zde věnovat pozornost faktorům, které ovlivňují konflikty mezi lidmi a to sice faktorům plynoucích z jedinečnosti osobnosti každého člověka a to těm, které působí jako důležité proměnné.
Role věku
Experimentálně byly zjištěny zajímavé skutečnosti o vývoji spolupráce a soupeření vzhledem k věku osob.
V průběhu studia základní školy se zákonitě snižuje ochota ke spolupráci v konfliktních situacích, které je možno k oboustrannému užitku řešit kooperací. Tyto faktory působí hlavně do období adolescence a rané dospělosti. V dalších studiích se zjistilo, že přibývající věk je faktorem působícím jinak než u dětí. Čím starší byly pokusné osoby, tím větší u nich byla ochota ke spolupráci v modelových konfliktních situacích (Křivohlavý, str. 268).
2. Role pohlaví
Výrazná odlišnost v konfliktních situacích, vázaná na pohlaví, byla prokázána v četných experimentech.
Ženy vstupují do vzájemného vztahu s kooperativnějším postojem nežli muži a pokud nabízejí spolupráci jednostranně, neumdlévají tak rychle jako muži. Obtížněji se ale u nich získává důvěra.U mužů byla zjištěna jednoznačně vyšší úroveň spolupráce nežli u žen. Tyto experimentálně podložené fakty jsou ale značně závislé na četných situačních vlivech.
3. Rysy osobnosti
Zvláště některým rysům osobnosti byla v souvislosti s konflikty věnována zvýšená pozornost.
Např. Etická flexibilita- je protikladem rigidity postojů a názorů. Souvislost zde nacházíme v rozmezí egoismus-altruismus. Lidé, kteří se při osobnostním vyšetření přikláněli k preferenci altruismu, volili v konfliktní situaci častěji kooperaci než ti, kteří se přikláněli k egoistickému postoji.
4. Lidé s psychopatologickými rysy v konfliktních situacích
Především byl zkoumán vliv alkoholismu na konflikty a prokázal se jeho negativní účinek v mnoha typech interakcí mezi lidmi, včetně konfliktních situací.
Použitá literatura:
Křivohlavý, J., Konflikty mezi lidmi, Avicenum, Praha 1973
Plamínek, J., Řešení konfliktů a umění rozhodovat, Argo, Praha 1994
více.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát