Všivárna
VŠIVÁRNA
Anita právě začala chodit do prvního ročníku gymnázia. Nikoho neznala, sama vstupovala do něčeho úplně nového a nevěděla, co může čekat. První týdny se jí zdály jednoduché, neměla větší problémy zapadnout mezi ostatní. Našla si zde pár přátel, se kterými skvěle vycházela. Občas, během hodin, se místo výuky soustředila na dění ve třídě a pozorovala jak se baví druzí. Její pohled často utkvěl na tváři její kamarádky sedící v první lavici. Jmenovala se Joyce a Anitu velmi zaujala. Připadala jí přirozená a obyčejná, avšak také velice zajímavá. Pociťovala příjemný pocit, když pozorovala její tvář, jenž se jí zdála krásná jako noční obloha plná hvězd.
Brzy poznala, že to zřejmě nebude jen kamarádský vztah, který k ní cítí. Od té chvíle se snažila trávit co nejvíce času s Joyce, protože jí potřebovala být v blízkosti. Ovládat své city se jí ale zdálo každým dnem více jako nesnesitelné tajemství, které ji moc tížilo, avšak bylo nutné, aby své pocity udržela v sobě. Tímto způsobem přežila prvních šest měsíců, ve kterých se decentně držela Joyce po boku. Doma na ni neustále myslela a prohlížela si její fotky, jenž se jí podařily získat z různých školních akcí a výletů. Někdy sama Anita uvažovala nad tím, zda to, co cítí je správné, jenže všechny tyto její úvahy skončily na tom, že láska si nevybírá. A ačkoli věděla, že nikdy v životě nedostane ani šanci, byla plně rozhodnuta, že Joyce miluje celým svým srdcem a že jen tak nenechá dopustit, aby je něco nebo někdo oddělil. To ovšem netušila, že její city stále rostou a že bude nesmírně těžké, je udržet v klidu.
Jednoho dne probíhala výuka jako každý jiný den. Jenže najednou se Joyce udělalo nevolno a odběhla na toaletu. Profesor, který měl právě hodinu za ní poslal jednoho žáka, aby zjistil, zda je Joyce v pořádku. Tím žákem nebyl nikdo jiný než Anita. Vyšla ze tedy ze třídy a šla k toaletám, kde našla Joyce skloněnou nad umyvadlem, jak si otírá svou tvář vodou. Opatrně se k ní přiblížila. Jemně ji vzala za rameno a zeptala se jestli je v pořádku. Joyce jí na to odpověděla, že už se cítí lépe, a že si s tím nemusí dělat hlavu. Anita musela své pocity držet pevně na uzdě, ale nakonec tento nátlak již nevydržela a podlehla. Lehce se naklonila k Joycině tváři a jejich rty se v ten okamžik spojily. Joyce se ale odtrhla. Nechápajíc se dívala na Anitu, a ta zase pozorovala ji. Najednou se pro Anitu stalo ale něco nečekaného. Joyce se naklonila zpátky a Anita jen tak neváhala. Jejich rty byly opět spolu a ani jedna z nich nevěděla, co se děje. Pro Anitu to bylo jako kdyby žila tyto okamžiky v nějakém nádherném snu a nechtěla se nikdy probudit. Ale tento sen se brzy rozplynul, ačkoli to Anitě připadalo jako by to byly hodiny. Joyce se znovu odtrhla od jejích rtů, podívala se jí hluboce do očí a potom rychle odběhla. Když se Anita vrátila také do třídy, dalo se poznat, že se Joyce o tom, co se jí stalo, nezmínila. Odpoledne za ní Anita přišla, aby si spolu rozumně promluvili. Svěřila se Joyce, že by jí byla vděčná, kdyby se o celé té situaci nikde a nikomu nesvěřovala. Ta s tím také souhlasila.
Dlouhé dny plynuly dál a obě dívky se začaly pomalu odcizovat. Anita už nevyhledávala její přítomnost jako předtím, a stejně se chovala i Joyce. Začali k sobě navzájem pociťovat strach. Strach z nejistoty, co může udělat druhá.
O pár týdnů později již nemohla Anita vydržet onu napjatost, která v ní panovala a proto se rozhodla, že si s Joyce rozumně promluví. Přišla za ní, avšak ona neměla zájem o její slova. Původně míněný rozhovor se v tu chvíli změnil ve zmatenou hádku. Jedno slovo padalo přes druhé a jejich smysl se pomalu vytrácel. V tomto spletitém chaosu ale najednou Joyce vyklouzla z úst právě ta slova, jenž se nikdy nesměly dostat napovrch. Hádka okamžitě utichla. Obě dívky na sobě cítily pohledy svých kamarádů, ale ani jedna neměla tu odvahu podívat se některému z nich do očí. Anitě to připadalo jako celá věčnost, a možná právě proto se otočila a rozeběhla pryč. Běžela a běžela, jakoby se chtěla před každým schovat, ale nemohla najít žádný úkryt. Doběhla až do nedalekého lesa, kde se jí podlomila kolena a ona se skácela na zem. Zůstala tady celý den a domů se vrátila až navečer.
Druhý den se jí do školy jít nechtělo, jenže její rodiče byly to ráno doma, a tak se Anita alespoň pokusila o simulaci. Ovšem matka ji okamžitě prohlédla a nedala se zlomit.
Už na cestě se Anita obávala toho, co se bude dít. Když vešla do budovy školy zmocnil se jí hrůzný pocit. Vkročila od třídy a ačkoli nechtěla, rozhlédla se po okolí. Její spolužáci, její kamarádi na ni teď hleděli s opovržením a nechutí. Anita, jakoby to neviděla, rychle šla a sedla si na své místo. Přála si, aby tam nemusela být. Aby byla někde hodně daleko od všech těch tváří, které ji teď pozorovaly. Hodina začala. Anita už ale nesledovala Joyce jako dřív. Nedokázala se na ni ani podívat. Celý svět se jí zdál moc zmatený a nespravedlivý. Nechápala vůbec nic. Tam na toaletě ji přeci Joyce také líbala, to nebyla jen představa, byla to skutečnost. Začala si vše vyčítat. Kdyby své city držela na uzdě nic se nemuselo stát a všechno by bylo jako dřív, myslela si. Jenže na to bylo v tuto chvíli pozdě. Čas se nedá vzít zpět a kdyby to šlo, Anita by neváhala ani na okamžik. Když dávala své city najevo, myslela si, že tím něco získá, ale naopak o vše přišla.
Další den byl za ní. Chtěla už jít konečně domů, jenže najednou se zarazila. Slyšela jak si o ní spolužáci povídají, a tak vydala směrem k nim. Jakmile si toho ale všimli začali se od ní stranit a odešli pryč. Anita tam tady zůstala stát sama a bezradná.
Následujících několik dnů probíhalo stejně, ba dokonce ještě hůř. Anita ztratila veškerý kontakt s okolním světem, nikdo se s ní nebavil a všichni kamarádi se na ní vykašlali. Ona se ale začala soustředit na jedinou věc, a to na to, že si musí promluvit s Joyce. Proto na ní jednou počkala až půjde ze školy. Přistoupila k ní, protože šla sama, a oslovila ji. Začala se jí ptát, jak vnímá tuhle situaci, ale Joyce se s ní zrovna bavit nechtěla. Anita prohlásila, že se všichni se obrátili jen proti ní, ačkoli ona nebyla jediná, kdo se na tom záchodku líbal, načeš Joyce prohlásila, že s ní nechce mít nic společného a že lituje dne kdy ji potkala. Potom odešla pryč. Anita tam zůstala stát asi deset minut jako přikovaná. Hlavou se jí honily různé myšlenky, přemýšlela jaké to mohlo být, kdyby se to nikdy nestalo. Měla pocit jakoby se na ní všechno valilo a ona nemohla najít únikovou cestu. Až ji napadla jediná možnost.
Když přišla domů, její kroky mířily rovnou do kuchyně. Otevřela šuplík a vytáhla z něj velký nůž. Dlouho si ho prohlížela, ale rozhodovat se již nemusela, byla totiž přesvědčená, že právě toto je nejlepší východisko. Byt byl prázdný, a tak ji nemohl nikdo zastavit. Přiložila čepel k tepně na levém zápěstí a potom na ni přitlačila. Viděla jak se krev drásá ven a již nemohla nic vzít zpět. Ona ale ani nechtěla. Vysílená padla na zem do kaluže své vlastní krve. Pomalu ztrácela smysl za smyslem až nakonec nebylo co cítit. Zůstala jen nehybně ležet. Ležela tam utopená v sobě. Snažila se osvobodit od svých problémů. A dokázala to?
Věnováno W. K.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát