Nevšední pohled na sport
OSNOVA
1.Úvod
2.Sport vozíčkářů
2.1.Historie sportu vozíčkářů
2.2.Význam sportu pro vozíčkáře
2.2.1. Frustrace
2.2.2.Agrese
2.2.3.Frustrační hypotéza agrese
3.Sport vozíčkářů v praxi
3.1.Naši paralympionici v Sydney 2000
3.2..Dělení paralympioniků
3.3.Kluby a pravidla
3.3.1.Sporty, kterým se věnují
3.3.2.Pravidla volejbalu
3.4. Sport pro vozíčkáře v praxi
4.Trenérství a motivace dětí ke sportu
4.1.Pocity trenéra
4.2.Motivace
4.2.1. Praktický pohled
4.2.2. Teoretický pohled
5.Taktika úspěšného trenérství
5.1.Efektivní skupina
5.2.Styly vedení
5.3.Osobnost vedoucího pracovníka
5.3.1.Čas
6.Praktická část
6.1. Dotazníky
6.2. Rozhovor s fotbalovým rozhodčím
7.Závěr
8.Použitá literatura
ÚVOD
Denně slýcháme v médiích, vídáme na reklamních billboardech, čteme v novinách: „Sportem ku zdraví“, „Sport je naše droga“. Přesto si pod pojmem sport představí každý jedinec něco jiného. Někomu se možná vybaví obchody se značkovým vybavením, které „může“ zlepšit sportovní výkony, jinému zase neznačkové propocené tričko po každodenním tréninku. Proto by asi mnohé z nás udivil pohled na sportujícího vozíčkáře. Takovýchto lidí je poměrně velké množství a jejich největší investicí do sportu je vůle a odhodlanost.
Proto jsme si vybrali jako téma naší práce „nevšední pohled na sport“. Soustředili jsme naši pozornost na strasti a radosti, které nezažívají pouze zdraví sportovci, ale také handicapovaní jedinci, a také na trénink těch nejmenších a snaha vzbudit v nich lásku ke sportu.
SPORT VOZÍČKÁŘŮ
Historie sportu vozíčkářů
Prvotním impulsem pro částečnou nezávislost na pomoci druhých bylo masové používání „židle na kolečkách = wheelchair“ dnes známé jako vozík. Umožnil navazovat sociální a pracovní kontakty a až později se přišlo i na možnost sportovního využití. K vývoji sportu vozíčkářů přispěla zkušenost z druhé světové války. Po válce zbylo mnoho mladých, po sportu toužících byť handicapovaných lidí. Proto jim roku 1944 Ludwig Guttman začal ordinovat tělesnou výchovu a sport k překonání psychických i fyzických bariér. Ani samotný Ludwig Guttman netušil jaký to bude mít úspěch. A již o dva roky později tu byl první pokus o sportovní hry vozíčkářů. Bohužel pravidla platila maximálně regionálně. A o další dva roky později se dle návrhu Dr. Guttmana konaly první oficiální sportovní hry pro vozíčkáře zatím pouze z britských ostrovů.
Vývoj šel kupředu i u nás. V roce 1948 o tři měsíce dříve než v Anglii se uskutečnily I. kladrubské sportovní hry pro postižené, trvaly od 14.4. do 24.4.
Na první mezinárodní sportovní klání si museli handicapovaní lidé počkat až do roku 1960, kdy se v Římě uskutečnila první historická paraolympiáda. Původně byly tyto hry zamýšleny pouze pro vozíčkáře, tedy paraplegiky a odtud máme i jejich název – paraolympiáda.
Průkopníky zimních sportů se stala Skandinávie.
Význam sportu pro vozíčkáře
Když jsem pracovala s jednou vozíčkářkou, tak jsem velmi často vídala v jejích očích smutek při pohledu na zářící televizní obrazovku, na které se proháněli „zdraví“ sportovci. Často vzpomínala na „svoje holčičky“ , které vyučovala gymnastice a tehdy slavnému sokolování. Přesto, že byla v jejích očích vidět lítost, tak obrazovku nikdy nevypnula. Proč? Sportovala s těmi na obrazovce? Přestože ta paní není schopna koordinovaného pohybu rukou, tak se snažila pohánět vozík svýma vlastníma rukama. Věděla, že se jí to nepodaří, ale přesto to chtěla zkusit a zkusila, umazala si svetr od betonu.
Jeden zcela nepohyblivý pán zase vyžadoval od svých osobních asistentů co nejrychlejší a co možná nejnebezpečnější jízdu na vozíku. Ta rychlost pohybu ho uspokojovala.
Frustrace
Znakem frustrace je zničení nějakého uspokojení nebo vyhlídky na uspokojení. Pojem frustrace má různé významy:
1. Vnější situace vyznačující se blokádou uspokojení
A) psychická - zákaz nějaké cílové aktivity
B) fyzická – třeba ty nepohyblivé nohy
2. Vnitřní psychický stav vyvolaný touto situací
Situace se může stát frustrující, když objekt řešení nenalezne, nebo je přesvědčen, že jej nemůže nalézt.
S. Rosenzweig charakterizuje frustraci: „Frustrace se objevuje, kdykoli se organismus setká s více či méně nepřekonatelnou překážkou nebo obstrukcí na své cestě k uspokojení některých životních potřeb.
Nejčastější jsou tři typy frustrace:
1. Denní frustrace – zkažená věc
2. Životní frustrace - nedostatek lásky
3. Existenciální frustrace – ztráta smyslu života, životních perspektiv
Nejčastější reakcí na frustraci je agrese. V reakcích na frustraci jde o vytváření nižších druhů sebeklamů, které mají zastřít neúspěch při dosahování cílů. Agrese vyvolaná frustrací může být zaměřena jednak proti sobě samému, ale také proti ostatním. Tím je velmi zhoršeno postavení frustrovaného jedince ve společnosti. Frustrační tolerance vyjadřuje mezi jedinci většinou velmi odlišnou způsobilost odolávat frustrující situaci.
Nejen válka, ale také sport mohl z některých lidí udělat vozíčkáře. Pro aktivního sportovce je velmi nezdravé zůstávat dlouho v nečinnosti. Je téměř nemožné, aby po takovémto zážitku, kdy aktivní sportovec přijde o možnost „normálního“ pohybu, nebyl tento jedinec frustrovaný. Frustrace způsobuje překážka, jež zabraňuje člověku dosáhnout nějakého cíle. V tomto případě jsou frustrující překážkou vlastní nefunkční končetiny. Sportovec náhle upoutaný na vozíček vlastně zažívá dvojí frustraci. Nestačí mu vyrovnat se pouze s tělesným handicapem, ale také musí radikálně měnit svůj životní styl.
Agrese
Typická je agrese jako reakce na frustraci, tj. jako pokus o násilné odstranění překážky a to nejen jako reakce na již existující frustraci, ale i jako reakce na znemožnění uspokojení. Agrese se obecně dělí na emocionální (=zlobná), jež má pudový původ a obyčejně bývá reakcí na frustraci a je doprovázena pocity vzteku, nenávisti a nepřátelství. Směřuje k poškození či zničení svého objektu. Druhým typem je agrese instrumentální, což je naučená sociální technika. Její specifikací je utlumená instrumentální agrese, která spočívá v jejím přenášení na objekty fyzicky či významově podobné.
U člověka se původní „zvířecí“ agrese zkultivovala například usměrňováním v některých druzích sportů většinou nekontaktních. Vozíčkáři se častěji specializují na nekontaktní sporty, nejen z důvodu kultivace agrese, ale i z důvodu čistě bezpečnostního. Přímý náraz vozíčku do končetin může způsobit vážné zdravotní problémy.
Emocionální agrese není zpravidla plánovaná, ale může sloužit k znovunabytí pocitu kontroly nad situací. Zdrojem emocionální agrese je negativní prožitek vyvolaný situací, oním nepříjemným zážitkem může být například fyzická bolest. Ne nadarmo se říká, že sportovci patří k té dravější části populace, tedy té části populace, která má od přírody blíže k agresi.
V některých případech lze předejít agresi změnou od koncentrace na danou situaci na samotné provádění činnosti. Proto je v těchto případech doporučován jako terapie sport. Člověk se soustředí na sport, koncentruje se a alespoň na chvíli zapomíná ne svůj tělesný handicap, a tak je pro tyto lidi je sport nejen vhodný, ale i nutný.
Frustrační hypotéza agrese
Frustrace vyvolává negativní emoci, nejčastěji hněv, jenž vede k agresivnímu jednání s cílem překonat frustraci. Samotný akt agrese může vyvolat úzkost, která se může stát dalším zdrojem agrese. Berkowitz zdůrazňuje, že situace vyvolávající odpor jako je frustrace nastartují komplexní emocionální reakci zvanou hněv. Zlostná osoba si vybaví mnoho souvisejících myšlenek a pocitů z minulé zkušenosti, kdy rovněž hněv prožívala, a tím se současné pocity hněvu prohlubují. Jedinec se postupně stává zranitelnější vůči nejrůznějším podnětům a vybavení agrese je potom mnohem snadnější. Agrese má tak kumulativní průběh. Tato osoba je daleko náchylnější nejen k nepřiměřené reakci, ale i k nejrůznějším chorobám. To je u lidí připoutaných na lůžko či invalidní vozík daleko nebezpečnější. Nemožnost odreagovat agresivní napětí způsobuje stres s následným poškozením organismu, které je založeno na koncentraci adrenalinu v krvi. Proto je nutná přítomnost psychoterapeutů. A ti dospěli k závěru, že jedním z velmi efektivních léků je právě sport.
SPORT VOZÍČKÁŘŮ V PRAXI
Naši paralympionici v Sydney 2000
Asi málo kdo z nás čekal takové úspěchy, jakých dosáhli naši paralympionici na letošních hrách. Celkový součet zní 15 zlatých, 15 stříbrných a 13 bronzových medailí. Skutečnost předčila i ty nejsmělejší sny. Přesto však s výjimkou města Nymburka, jež připravilo pro svého slavného rodáka, pětinásobného medailistu Romana Musila, luxusní šestidvéřovou limuzínu President Lincoln, nečekalo naše atlety žádné bouřlivé přivítání. Přesto oni svými výkony zviditelnili naši malou zemičku ležící v srdci Evropy (11. místo ze 122 ze.mí světa) daleko více než jejich nehandicapovaní kolegové.
DĚKUJEME !
Tito vrcholový sportovci se na rozdíl od svých „zdravých“ kolegů nepotýkají pouze s fyzickými bariérami, ale kolikráte i s lidskou podlostí a ekonomickými problémy. Proto bychom rády zviditelnily touto formou alespoň některé z nich v jejich dominantních disciplínách, i když po pravdě řečeno v některých případech ji je hned několik.
MARTIN ZVOLÁNEK
- bronzový medailista ve stolním tenise
Do svých 16ti let, do oné tragické události (skok do vody), byl nadějným juniorským reprezentantem ve fotbale. Nyní má ochrnuté nohy, ale i většinu svalů v rukou, nemá pohyb v prstech. Jen díky svému trenérovi p. Ladislavu Havlovi může být tím, čím je. Kvůli nedostatečné citlivosti a síle by nedokázal udržet ani pálku v ruce. A tak speciálně pro něj byla z kusu železa vyrobena tzv. hrabka.
ALEŠ BIDLAS
- reprezentoval ČR v novém paralympijském sportu tzv. bocciu
Je to obdoba francouzské hry pentage. Hraje se s různobarevnými míčky. Účelem hry je dostat co nejvíce svých míčků k ústřednímu a soupeři blokovat cestu či mu dokonce jeho míčky vyrážet. Boccio hrají lidé s ochrnutím centrální nervové soustavy (CNS) – spastici. Ti, kteří jsou na tom nejhůř,jako Aleš Bidlas, ani nedokáží spustit míček rukou. Musí mít proto asistenta, jenž je obrácen zády k hracímu poli a přesunuje rampu či vozík podle pokynů hráče. Alešovu rampičku vyrobil z odpadkové roury jeho asistent Vladimír Nosek.
MATRINA KNIEZSKOVÁ
- dvojnásobná medailistka – zlato za disk, stříbro za oštěp
Po nehodě před 5ti lety je trvale upoutána na invalidní vozík a má i jen částečně funkční horní končetiny – kvadruplegička. Se sportem začala aktivně před 3mi lety, kdysi před sebe stanovila nelehký cíl – dostat se na paralympiádu. Povedlo se.
Martina trénuje v nevěřitelných podmínkách. Místo na stadionu, vzadu za panelákem v rodném Havířově. Její největší slabinou není překvapivě její handicap, ale „rozpadající se“ vozík. Má z něj dokonce sedřená záda, ale podle norem zdravotní pojišťovny má nárok na nový po 5ti letech, takže se musí „dřít“ ještě 2 roky a nebo si na nový vyžebrat!
Přesto ani toto ji neodradí od sportu!
PETR NOVOTNÝ
I přes obrovskou konkurenci vybojoval tento nevidomý atlet se svým vodičem Petrem Vocilkou stříbrnou medaili v osobním rekordu.
JOSEF ŠTIAK
Houževnatý atlet bez dolních končetin vybojoval pro ČR cenné stříbro v oštěpu.
Největší oporou naši handicapovaných sportovců jsou samozřejmě jejich blízcí, rodiče, sourozenci, životní partneři a trenéři. Bez jejich pomoci by se možná utápěli ve svých problémech. A proto není divu, když říkají, že kus té či oné medaile patří i jim.
F.Janouch, místopředseda Českého paralympijského výboru : „Jsme sportem rodičů.“
R.Musil : „Minimálně jedna moje zlatá patří mámě, která se mnou všude chodí.“
M.Kniezsková : „Maminka je pro mě vším, a talisman od ní,kravička, mi určitě k zlatu dopomohl.“
V.Bujárková, stříbrná oštěpařka spastička : „Rodina mě honí na tréninky,i když se mi moc nechce. Maminka se mnou nediskutuje, i brácha na mne houkne, ať pěkně mažu, že mě na trénink zaveze.“
M.Němec, zlatý diskař - paraplegik : „Chodím trénovat za plot našeho domku. Ocelová konstrukce, ze které hážu, v naší hantýrce koza, je nepohyblivá. Bez pomoci rodičů a bratra bych svých pravidelných 90 hodů těžko zvládal.“ 1)
Dělení paralympioniků
Paralympionici samozřejmě nesoutěží dohromady, ale jsou rozděleni podle druhu postižení do několika skupin:
1. NEVIDOMÍ
Existují tři kategorie podle toho, zda ještě vnímají světlo a stín, případně i barvy.
2. TĚLESNĚ POSTIŽENÍ
Jednotlivé kategorie jsou vytvořeny podle chybějícího či nefunkčního předloktí, nadkolenní a podkolenní, postižení jedné či dvou končetin. Paraplegici mají nefunkční dvě končetiny, kvadruplegici mají postižené nohy i ruce.
3. SPASTICI
Mají postižen CNS, většinou po dětské mozkové obrně, výjimečně po mrtvici. Základním průvodním jevem je spasticita, tedy chorobná křečovitost.
4. MENTÁLNÍ PORUCHY
Jsou to sportovci s IQ menším než 70.
Je neuvěřitelné s jakým úsilím, vervou, chutí a odvahou se tito atleti pouští do boje se svým handicapem. Leckdy bychom se mi „zdraví“ mohli mnoho věcí naučit. Je obrovskou hanbou, že nejsme schopni je ekonomicky zabezpečit ani v tom nejbanálnějším, dát jim dresy v národních barvách. Abychom jednou nezůstali šokováni, až o to nebudou stát.
Kluby a pravidla
Až na jednoho respondenta nám bylo řečeno, že nikdo nezná ani jediný klub handicapovaných sportovců, v Praze je jich sedm.
1. TJ Meta Praha
2. SK Smíchov, Praha
3. TJ Slovan Svoboda Praha
4. SK Slavia Praha
5. USK Praha
6. ŠK Gemini Praha
7. SKV Praha
Sporty, kterým se věnují vozíčkáři
Atletika, Cyklistika, Basketbal, Kopaná, Duatlon, Kuželky, Lukostřelba, Lukostřelba, Orientační závod, Lyžování, Plavání, Stolní tenis, Střelba, Tenis, Šachy, Tanec, Turistika, Vzpírání, Volejbal, Vzpírání
Pravidla volejbalu
Předpokládám, že každý zná pravidla běžného volejbalu, proto bych ráda uvedla pouze rozdíly.
Tento sport není provozován na vozíčku, ale prostě v sedě. Hřiště je ve srovnání s běžným poněkud menší 10x6 m, tedy dvě poloviny o rozměrech 6x5 m . Síť je poněkud níže - 1,15 m pro muže a 1,05 m pro ženy. 2 m od středové čáry je umístěna čára útočná. Dva metry za koncovou čarou je zóna servisu. Chrániče kloubů nebo pahýlů se mohou používat pouze tehdy, když neohrožují ostatní hráče.
Podávající hráč musí sedět za útočnou čarou, nohy mu však mohou přesahovat. Je povoleno servírovat i taženým podáním. Velmi znatelným rozdílem je možnost blokovat podání.
K taktice hry patří nejen správná technika, ale také i co nejefektivnější pohyb po hřišti. Způsob pohybu je dám charakterem postižení.
VARIANTY HRY
- hraje se na jeden odraz od země, nehraje se na ztráty
- podává se odrazem od země, toto podání se nesmí blokovat
- není dovoleno lobovat, smečovat nebo blokovat do útočného pole
- hraje se 4 na 4, s tím, že každý hráč může udeřit míč dvakrát po sobě
Sport pro vozíčkáře v praxi
V anketě jsme se ptali na vztah společnosti a sportu, zde je klasická ukázka jak společnost může svým sportem pomoci vozíčkářům.
PARAPLE- POMOC VOZÍČKÁŘŮM
Cílem akce je vyzvat zdravé lidi, aby se vsadili, běželi a podpořili tak ty, kteří chodit ani běhat nemohou. Běh pro Paraple má zároveň podnítit zájem veřejnosti o ty, kteří potřebují pomoc a zároveň získat finanční podporu pro dostavbu budovy Centra Paraple a propagovat jeho činnost.
HISTORIE VZNIKU
V roce 1999 změřil pan Michal Horáček se svým soupeřem síly v běhu. Vsadil se o 100 000 Kč a případnou výhru se rozhodl věnovat na Konto Paraple. Zvítězil a svou výhru opravdu předal. V září téhož roku pak pan Horáček vyzval diváky TV pořadu Dobročinná akademie, aby se i oni vsadili se svými přáteli, známými, obchodními partnery o to, kdo rychleji uběhne určenou trať. Poražený by zaplatil svou prohru ne vítězi, ale na účet Konta Paraple. Oba - vítěz i poražený - odejdou ze závodu bohatší o pocit, že pomohli těm, kteří to opravdu potřebují. Vznikl tak projekt "BĚH PRO PARAPLE", jehož první ročník se konal 21.6. na atletickém stadionu ASK Slavia na Praze 10.
TRENÉRSTVÍ A MOTIVACE DĚTÍ KE SPORTU
Pocity trenéra
„Odpověď na mé pocity je v podstatě obsažená již v mých odpovědích. Stručně řečeno - trénování mě baví, protože si tak si zdokonaluji vlastní cvičení, trénování mě nutí uvažovat a hledat nové cesty k porozumění učiva nejen pro mne, ale hlavně zesrozumitelnit pro děti. Je v tom skrytá psychologie; řešení nejrůznějších problémů od motivace k docházce až po zvládání mezilidských stavů dítěte (outsider, šikana atd.). Člověk se dozvídá až šokující skutečnosti, které dítě jen málokomu poví. Svěřenec mě začíná brát nejen jako autoritu, ale třeba i zpovědníka, důvěrného přítele; začíná se tvořit vzájemné pouto, z kterého mají užitek obě strany; dítě získává přítele, já další dušičku, z které cítím její upřímnou lásku a důvěru v moje schopnosti.
Pocity jednoho dítěte se násobí skupinou. Jeden nespokojenec může zhatit celé snažení a celou mojí práci zničit. Proto velice dbám na individuální řešení problémů; pro každého se snažím vyzískat alespoň trošičku času.“
Motivace
Praktický pohled:
„Celopololetní hra, vydání průkazek, plnění zkoušek či organizování zápasů s jinou skupinou tak, aby se stmelil kolektiv mých svěřenců. Občas jim zakoupit „cenu“, o kterou budou usilovat.“
Teoretický pohled:
Motivaci můžeme označit za proces, který určuje směr, sílu a trvání chování.
Motivace je chápána jako jeden z hlavních fenoménů evoluce, neboť vyjadřuje její základní smysl (reprodukci), což je zajištěno systémem vrozených motivů chování (instinkty).
Termín motivace je odvozen z latinského slova moveo, což znamená hýbám. Podstatou motivace je otázka, proč se člověk chová tím nebo oním způsobem (W. Keller). V tomto smyslu byly v psychologii vytvořeny dva základní koncepty:
1. Učení, které objasňuje, za jakých podmínek a jak probíhají změny chování.
2. Motivace, jež vysvětluje, jak k těmto změnám dochází.
Za základní vlastnosti motivace lze považovat:
1. směřování chování
2. energetizaci chování, tj. určování jeho síly
3. udržování chování dokud není dosaženo cíle
Kritéria motivace lze rozdělit na
1. mentalistická (nejvýraznější je subjektivní prožívání pocitů jako je chtění, snaha, úsilí, přání ……….)
2. operacionalistická
Vztah motivace a …
A) Emoce
Motivace má emociogenní původ, neboť motivy, z nichž vychází, jsou v podstatě „transformované afekty“ a uspokojení k němuž motivované chování směřuje, má emocinální podstatu (dosažení odměny).
B) Kognitivní procesy
Motivace určuje psychologické důvody chování, kognitivní procesy určují jeho konkrétní vzorec = způsob, neboli jak chování proběhne.
Motivované chování může setrvávat dokud není dosaženo adekvátního vzorce uspokojení. V případě, že je dosažení cílového objektu blokováno, hledá subjekt motivace náhradní objekt, a pokud frustrace pokračuje, mohou být hledány i náhradní druhy uspokojení.
Motivace podléhá vlivům kulturního a sociálního prostředí, v němž žijeme, především pak vlivům výchovy. Sama motivace nestačí ke spuštění cíleného chování. K tomu, aby bylo uskutečněno musí být splněny dvě podmínky:
1. Osoba musí být přesvědčena, že bude dosaženo cíle
2. Cíl musí mít určitou hodnotu, aby se stal žádoucím.
V dnešní době je „dobrým“ zvykem zvláště v oněch lepších rodinách nutit děti, aby se věnovali „populárním“ sportům. Kdežto u vozíčkářů nehraje tak velikou roli rodina, ani to, který sport se nyní nosí, spíše jejich tělesné možnosti, učitelé tělesné výchovy, rehabilitační pracovníci a jiní sportovní terapeuti.
TAKTIKA ÚSPĚŠNÉHO TRENÉRSTVÍ
Efektivní skupina
Je výkonná v rámci svých možností a její členové mají v ní dobrý pocit. Skupinová činnost závisí na soudržnosti skupiny, která je dána indentifikací členů se skupinou, jak Olda uvedl: „Pocity jednoho dítěte se násobí skupinou. Jeden nespokojenec může zhatit celé snažení a celou mojí práci zničit“. a dodržováním skupinových norem. Mezi její znaky patří:
1. Otevřená a nenapjatá atmosféra
2. Diskuse o úlohách v rámci skupiny
3. Cíle jsou akceptovány všemi členy
4. Klidná kritika bez osobních útoků
5. Není hlavní, kdo řídí, ale jak je problém řešen
Efektivní skupiny se vyznačují obrovskou dynamičností a spory o problémech, přesto však převládá spolupráce. Kritika, konflikty a boj proti nesprávným postojům jsou předpokladem rozvoje skupiny. Má-li být skupina výkonná, jsou zapotřebí aktivní a zainteresovaní členové. Má-li být členství ve skupině pro jedince plnohodnotné, je nutné, aby mu přinášelo emocionální uspokojení.
Styly vedení
Olda v podstatě dává přednost autokratickému stylu vedení, je rád, když ho děti respektují a neberou jako „jednoho z nich“. Někdy tento styl prokládá „hodinkou liberalizace“, kdy si s dětmi hraje a dovádí jako oni. Pak řekne „Stop“ a vše se vrátí do starých kolejí.
Sám ale uvádí: „Člověk se dozvídá až šokující skutečnosti, které dítě jen málokomu poví. Svěřenec mě začíná brát nejen jako autoritu, ale třeba i zpovědníka, důvěrného přítele; začíná se tvořit vzájemné pouto, z kterého mají užitek obě strany; dítě získává přítele, já další dušičku, z které cítím její upřímnou lásku a důvěru v moje schopnosti.“ Užitek na obě strany napovídá demokratickému způsobu řešení.
1. Autokratická styl
Je maximálně centralizovaný, vůdce má malé porozumění pro členy skupiny. Členové mají malou samostatnost, malou možnost projevit iniciativu a jejich přání a potřeby bývají minimálně respektovány. Převažují napjaté vztahy, výkonnost je značná, ale nekvalitní. Přestože může působit negativním dojmem, je více než nutný při rozhodování v náročných životních situacích. Závisí hodně na osobnosti vůdce. Členové si ho váží, ale nemají ho rádi.
2. Liberalistický styl
Je minimálně centralizovaný, vůdce málo zasahuje do činnosti skupiny, struktura je chaotická. Členové mají hodně svobody, přesto však spokojenost klesá i při velké zainteresovanosti jedinců. Normy nejsou stanoveny nebo minimálně dodržovány, hlavní váha je kladena na individuální zodpovědnost.
3. Demokratický styl
Je optimálně centralizovaný, vůdce jde příkladem. Struktura skupiny je založena na přirozenosti, vzájemném respektování, spolurozhodování a diskusi členů. Převažují přátelské vztahy a zainteresovanost členů. Produktivita skupiny je průměrná, přesto však kvalitní a dlouhodobá.
Styly se mohou volně kombinovat, příkladem je „směs autokratického a liberalistického stylu vedení“, která se hlavně využívá k odreagování a při trávení společného volného času. Dochází zde k fenoménu, kdy jednou je dovoleno vše, podruhé nic. Jednomu více než druhému.
Vztah mezi výkonem a odměnou má vliv jak na krátkodobý, ale zejména na dlouhodobý rozvoj skupiny a motivaci jednotlivých členů.
Osobnost vedoucího pracovníka (trenéra)
Jeho základní funkcí je zařídit, aby práce byla udělána včas a kvalitně. Vedoucí pracuje hlavně prostřednictvím členů skupiny. Hlavními faktory úspěšného vedení jsou:
1. Schopnost tvořivého a kritického pohledu na řešení problémů (tj. organizační schopnost, výkonnost, …)
2. Uvážlivost (tj. sociální citlivost vůči činnosti ve skupině, uznání a porozumění pro potřeby členů).
Časté je řešení problému postoje trenéra: „Mají mě děti poslouchat proto, že mě mají rády a chtějí mi udělat radost, anebo proto, že se bojí trestu za neuposlechnutí.“ Vůdce nepatří mezi neoblíbenější, ale určitá obliba je opravdu nutná. Mezi charakteristické osobní znaky takovýchto vůdců patří:
A) citlivost, přátelskost, ochota
B) sebejistota, emoční kontrola
C) uvolněnost, přirozenost, nenucenost
D) veselost, vtipnost
E) inteligence, výkonnost a rozhodnost
Dobrý trenér si vytváří se členy skupiny vesměs pozitivní vztahy. Je charakterizován rozličnými schopnostmi:
1. Zaměřuje se na přínos směrem ven a na efektivní využití času.
2. Nesměřuje k minimalizování slabostí, ale k maximálnímu využití předností.
3. Soustředí se na několik málo důležitých oblastí, v nichž dobrý výkon přinese vznikající výsledky, dobré je stanovit pořadí důležitosti a dodržovat všechna svá rozhodnutí. Jak Tomáš uvádí: „Ať je rozhodnutí jaké chce, je nutné na něm trvat a neměnit ho.“ Je nutná správná strategie a nikoli překotná taktika.
4. Schopnost kontrolovat a objektivně hodnotit sebe samého – adekvátní reakce.
Čas
K efektivnímu vykonání činnosti je dobré stanovit si dlouhý časový úsek (není dostačující, i když značný, počet krátkých časových intervalů). Lépe dokončit jednu etapu než začít několik najednou. Je potřeba naučit se hospodařit s časem, vyloučit věci, které není třeba dělat vůbec, a činnosti, které může udělat někdo jiný, nedělat. Přerušení činnosti je ale vhodné v momentě, kdy jsou děti znuděny a je potřeba krátkým uvolněním znovuzískat jejich pozornost a soustředěnost.
Jak omezit plýtvání časem?
1. Zredukovat příliš velký počet členů
2. Zabránit špatné organizaci – časový interval schůzek musí vyhovovat všem členům
3.Minimalizovat špatně fungující informační systém - informace v jasné a jednoduché formě. U velmi malých dětí je vhodné písemné sdělení pro rodiče.
VZTAH JEDINCE KE SPORTU - ANKETA
Sport obecně
1. Co se ti jako první vybaví, když se řekne SPORT ?
2. Jaký je Tvůj vztah ke sportu?
3. Co si myslíš o vztahu společnosti a sportu?
4. Jsi objektivní při sledování sportu v televizi nebo jsi zažraným fanouškem?
5. Věnuješ se aktivně sportu? Jakému?
Sport vozíčkářů
6. Dokážeš si představit sportujícího vozíčkáře?
7. Jak? nebo Proč ne?
8. Jaké by jsi určil(a) pravidla volejbalu vozíčkářů?
9. Víš o nějakém klubu handicapovaných sportovců v tvém okolí?
10. Jak bys reagoval, kdyby si chtěl s Tebou zasportovat handicapovaný člověk?
Trenérství
11. Kdo Tě ke sportu přivedl?
12. Myslíš, že Tě správně motivoval? Pokud bys mu něco vytknul, tak co?
13. Šlo (jde) Ti o výhru nebo o ten sport samotný?
14. Současná medializace sportu vede spíše k:
A) agresivitě diváků
B) propagaci sportu jako takového
C) naplnění snů o lehce vydělaných penězích
15. Jak bys motivoval(a) děti, kdybys je trénoval(a)?
16. Co bys dělal(a) s dětmi, které by se sice snažily, ale přesto by se jim nedařilo?
Dotazník 1
1. Vybaví se mi otázka, proč chce někdo vědět, co se mi vybaví?
2. kladný
3. Většina lidí ráda sportuje, ať už pasivně nebo aktivně.
4. Jak kdy. Ale většinou objektivní.
5. skoro všemu
6. Jo viděl jsem to v televizi.
7. Jak jak? Prostě musí makat více rukama.
8. Nevím, proč bych je měl určovat. Myslím, že vozíčkáři by neměli smečovat.
9. nevím
10. Jak v čem. Byl bych v rozpacích. A asi bych s ním hrál některé sporty jen ze soucitu.
11. To je jako ptát se, kdo mě naučil mluvit. Nevím, kdo mě
k němu přivedl, asi Pán Bůh.
12. debilní otázka
13. jak kdy
14. od všeho trochu
15. Ach jo. Proč se ptáš na takové … . Asi bych jim slíbil za vítězství soudek piva.
16. Nevím, ale asi bych je vzteky roztrhl vejpůl a rozčtvrtil.
Ale klasická odpověď by měla znít - snažil bych se ho více
motivovat a chválit.
Dotazník 2
1. Pivo
2. Mám ho rád
3. Asi jako každý jiný.
4. Jak kde, spíše objektivní.
5. Ne
6. Jo
7. Jede po dráze. Ale fakt dost rychle.
8. Rozhodně bych netoleroval prešlapy.
9. Ne
10. Nedokážu si to představit
11. Zatím nikdo
12. /
13. O oboje. Jedno bez druhého nejde.
14. B
15. Věcné ceny
16. Trénoval bych za peníze nebo zadarmo? Pokud za peníze vesele bych trénoval dál. Pokud zadarmo, tak bych doporučil konec.
Dotazník 3
1. Vybaví se mi tělocvik, atletika, trénink, dřina, posilovna...
2. stoprocentně kladný
3. Myslím, že v současnosti je zájem o sport trochu moc medializován a komercializován. Trochu více skromnosti by neškodilo. Asi se toto téma trochu moc nafukuje.
4. Snažím se být objektivní, ale většinou sympatizuji se slabšími.... I když mám i své favority.
5. Momentálně se věnuji posilovně, cykloturistice (i když v zimě mám pauzu), bruslení...
6. To je hloupá otázka. SAMOZŘEJMĚ!!!!!! Proč by na tom měli být jinak než my??????
7. Jsou to naprosto plnohodnotní lidé a nechápu, proč by snad neměli provozovat některé aktivity... Nikdo o nás "zdravých netvrdí, že neumíme jezdit na vozíku.....
8. Nechala bych je tak, jak jsou. Jenom ta síť by mohla být o něco níže, že....
9. Tady v Brně funguje jakési sdružení paraplegiků.
10. Jak? Normálně. Šla bych...Teda pouze pokud by si nechtěl dát sprint. Myslím, že bych nezvládla jízdu na kolečkové židli. A kdybych běžela vedle, byl by o mnoho rychlejší.
11. Příroda.
12. Nic jí nevytýkám. Dala mi vše co potřebuji.
13. Jde o radost z pohybu.
14.Vše je správně dle mého soudu. a, b i c.
15. Legrací.
16. Chválila je a netrápila je nějakým přehnaným tréninkem atd. Ony mohou být jen ve fyzicky opožděném vývoji (to není nic nenormálního) a nebo jim prostě nebylo dáno. Hlavně když se snaží.
Dotazník 4
1. odpočinek, relaxace, zábava, "vypuštění duše"=vyčerpání a následný hřejivý pocit
2. Kladný. Ráda sportuji. Když jsem někdy v prváku přestala asi tak na půl roku úplně sportovat, hned jsem to pocítila-únava, zlenivění.
3. Bojím se, že společnost udělala ze sportu komerční artikl.Sumy, za které se pořizují jednotliví sportovci, jsou nesmírné. Myslím, že dávají sportu jiný význam, nepodobný tomu pùvodnímu- ne odpočinek, ale byznys.
4. Nejsem fanouškem nikoho. Baví mě sledovat sport (tenis, lyžování, krasobruslení, gymnastika). Prožívám vždy úspěchy i prohry spolu se sportovci.
5. Záleží na tom, co znamená aktivně - závodně ne, ale snažím se chodit do posilovny, hraji tenis a v zimě lyžuji.
6. Samozřejmě, vždyť je znám z obrazovky. A zvláště na letošní paraolympiádě dosáhli vynikajících výsledků!
7.
8. Já neznám pořádně ani pravidla normálního volejbalu. Určitě mě nepřísluší vymýšlet pravidla, ale myslím, že by samozřejmě měla být přizpůsobena vhodně těmto lidem a zároveň podobná těm normálním.Určitě nižší síť – teď mě tak napadá existuje vůbec tento sport pro vozíčkáře? Nedokážu si totiž představit, jak zkoordinují odbití s pohybováním se po hřišti.
9. ne
10. Zasportovala bych si s ním.
11. Pravděpodobně táta a také moje geny, které zcela jistě po něm mám..Ale je fakt, že k mému prvnímu sportu, který jsem dělala asi 6let (gymnastika) mě přivedla maminka.. Takové ty hory a volejbaly jsou ale tátovou zásluhou.
12. Motivoval mě jistě správně. Možná že být jím, snažila bych se trochu více o to, aby moje dítě jezdilo stylověji (na lyžích) a ne jako já.
13. O sport samotný - vcelku je mi jedno, kdo vyhraje. Hlavně když si to všichni užijí Někdy je ale člověk v družstvu s lidmi, kteří neumějí prohrávat a to pak trpím.
14. A
15. Nikoliv je uhnat, aby padly únavou, ale nějak kombinovat zábavné s užitečným.
16. Promluvila bych si buď s nimi, nebo s jejich rodiči (záleželo by na věku a také na úrovni, kde bych se pohybovala - tím myslím, jestli bych trénovala na nějaké sportovní škole nebo jenom v nějakém sportovním kroužku). Když by to dítě bavilo, nijak bych ho neodrazovala. Ale kdyby tím trpělo,samozřejmě že bych to řešila buď s ním, nebo s rodiči (třeba bych ho doporučila do kroužku kreslení). Kdyby těch ne příliš talentovaných dětí bylo více, utvořila bych skupinu s menšími výkonnostními nároky.
Dotazník 6
1. Vybaví se mi perfektní zábava a navíc spousta kamarádů a hlavně relaxace.
2. Velice kladný
3. V posledních letech nabyl více na důležitosti. Určitě některá odvětvi se stala skoro módním hitem a to není vůbec na škodu (squash, aerobic, golf). Je jasné, že se tato změna stala hlavně uvolněním režimu v ČR. Lidé začínají více myslet na své zdraví.
4. V hokeji nebo Formuli 1 zažraným fanouškem, v tenise nebo plavaní objektivní.
5. Aerobic, kalanetika.
6. Jistě.
7. Zcela jasně.
8. Stejně jako normálním lidem. Možná nějaké drobnosti, jako výška sítě, ...
9. Bohužel nevím.
10. Rada bych změřila své síly.
11. Moje chuť sportovat.
12. Myslím, že byla zcela správně motivující a dokonalá.
13. Jde mi pořád o sport a hodně.
14. propagaci sportu jako takového
15. Dobrou partou.
16. Zaměřila bych se na jejich nedostatky, ale určitě bych je za ně nekritizovala, aby z nich neměly blbý pocit.
Dotazník 7
1. Aktivní zapocení!
2. Vesměs kladný - záleží na tom, o jaký sport jde.
3. Nedá se generalizovat, ale je to asi čím dál tím horší.
4. Asi objektivním, ale u Nagana jsem byla zažraná.
5. Ne
6. Jo
7. Normálně, akorát u toho sedí.
8. Nevím, neznám je ani u normálního.
9. ne
10. Šla bych do toho.
11. Máma
12. Větší přísnost
13. O sport
14. B., C.
15. Budeme spolu a bude to legrace.
16. Chválit za každou cenu, ono to půjde.
VZTAH JEDINCE KE SPORTU – VÝSLEDEK ANKETY
Sport obecně
Co se ti jako první vybaví, když se řekne SPORT ?
Většinou konkrétní věci – míč, běžící panáček. Dvakrát se vyskytla jiná asociace – Zdraví a vylití duše. Z dotazníku by se dalo usuzovat, že sport vnímáme spíše v jeho konkrétní podobě.
Jaký je Tvůj vztah ke sportu?
Vždy byl odpovězeno kladně. Odpověď kolísala mezi stoprocentně a většinou, to by napovídalo kladnému přístupu mladých lidí ke sportu. Kdo jiný by měl mít ke sportu kladný vztah, když ne mladí lidé?
Co si myslíš o vztahu společnosti a sportu?
Zde se odpovědi již velmi různily. Jeden názor byl, že sport kompenzuje napětí ve společnosti. Nikoho nenapadlo, že by společnost měla ke sportu jiný než kladný postoj. To bych si dovolila považovat za velikou změnu oproti třeba minulému století. Konkrétně náš druhý prezident Edvard Beneš měl pro svou lásku ke sportu problémy. Jinak byla nejčastěji kritizována přílišná medializace „některých“ sportů.
Jsi objektivní při sledování sportu v televizi nebo jsi zažraným fanouškem?
Většina se cítila jako objektivní fanoušek. Dívky byly vesměs v tomto ohledu k sobě kritičtější.
Věnuješ se aktivně sportu? Jakému?
Nenašli jsme ani jednoho závodního sportovce. Ale všichni popsali sebe sama jako rekreační sportovce. Dle názoru manželů Machačových je tento přístup ke sportu tím nejefektivnějším pro udržení psychické a fyzické rovnováhy.
Sport vozíčkářů
Dokážeš si představit sportujícího vozíčkáře?
Zde jsme nedostali zrovna jednoznačné odpovědi. Nikdo z dotázaných neviděl sportujícího vozíčkáře živě, většina viděla paralympiádu v televizi, tak neměla s představou problémy. Pouze jeden respondent odpověděl: „Moc ne“. Zajímavá byla reakce: To je hloupá otázka. SAMOZŘEJMĚ!!!!!! Proč by na tom měli být jinak než my??????
Jaké by jsi určil(a) pravidla volejbalu vozíčkářů?
Většina lidí správně odhadla, že by síť měla být o něco níž. Všichni si zřejmě představili, že se hraje na vozíčku, zatím při tomto sportu se lidi plazí po zemi. Jeden respondent reagoval černým humorem: „Rozhodně bych netoleroval přešlapy.“ Jen jednu dívku napadl problém koordinace pohybu rukou.
Víš o nějakém klubu handicapovaných sportovců v tvém okolí?
Pouze dva respondenti o nějakém věděli, ale tito dva spolu chodí. Přesto bych stejnak řekla, že je spíše výjimkou nějaké tyto kluby znát, zatím jich je v pouhé Praze celých 7.
Jak bys reagoval, kdyby si chtěl s Tebou zasportovat handicapovaný člověk?
Většina lidí tato otázka opravdu překvapila. Málokdo si to dokázal představit. Mnozí by poté reagovali kladně dle situace a osobních schopností paraplegika. Polovina z nich by si zasportovala s vozíčkářem pouze ze soucitu nebo „jenom projednou“. Druhá polovina na tom nevidí nic divného. Pouze jedna respondentka uvedla: „Jak, normálně. Šla bych...Teda pouze pokud by si nechtěl dát sprint. Myslím, že bych nezvládla jízdu na kolečkové židli, a kdybych běžela vedle, byl by o mnoho rychlejší.“
Trenérství
Kdo Tě ke sportu přivedl?
Většina lidí brala sport jako něco tak přirozené, že se vyjádřili, že je k tomu vedla příroda nebo Pánbůh (každý tomu říkáme jinak).
Šlo (jde) Ti o výhru nebo o ten sport samotný?
„Ve sportu jde vždy o výhru v rámci fair play“, „Jedno bez druhého nejde“. Takto většinou reagovali muži, ženy spíš vyzdvihovaly radost z pohybu a podobné. Názor některých psychologů se liší od toho, co bylo zodpovězeno v anketě.
Současná medializace sportu vede spíše k:
A) agresivitě diváků
B) propagaci sportu jako takového
C) naplnění snů o lehce vydělaných penězích
Tato otázka skončila opravdu nerozhodně. 6 : 6 : 5
Jak bys motivoval(a) děti, kdybys je trénoval(a)?
Muži většinou navrhovali věcné ceny. Zajímavá byla i reakce: „Na tolik sladkostí bych neměl“. Dívky by dávaly přednost psychické podpoře. Jedna dívka také uvedla, že by se snažila děti nepřetěžovat, aby jim tak neznepříjemňovala sport jako takový.
Co bys dělal(a) s dětmi, které by se sice snažily, ale přesto by se jim nedařilo?
Zde se odpovědi také velmi lišily. Většina lidí zcela konformně napsala, že by je chválila a motivovala k lepším výkonům. Mezi originálnější názory patřilo – snížení nároků, rozdělení na skupiny dle výkonnosti, doporučení jiného sportu. Za velmi upřímnou odpověď považuji: „Pokud za peníze vesele bych trénoval dál, pokud zadarmo, tak bych doporučil konec.“
POCITY ROZHODČÍHO
ZÁZNAM ROZHOVORU S ING. TOMÁŠEM NOVÁKEM
Tomášovi je 24 let a píská okresní přebory ve fotbale. Fotbal patří ke sportům s nejagresivnějšími fanoušky. Proto jsem mu položila pár otázek.
Na úvod bych se Tě ráda zeptala na to, jak hodnotíš sám sebe a svoji spravedlnost?
Já jsem opravdu spravedlivý, protože za zápas dostanu pouhých 200 Kč, a tak v tomto případě nemá cenu být nespravedlivý.
Hodnotí to tak i hráči respektive trenéři?
Samozřejmě, že ne, ale to je snad docela normální?
Takže Ti často nadávají?
Jo, ale ne přímo přede mnou, spíš za mými zády. Já si ale nadávat nenechám, jak mě nějaký hráč vulgárně označí, tak mu dám hned žlutou kartu. Příště si již dá pozor, protože ví, že za dvě žluté karty bude vyloučen.
Ono je těžké vymezit, co se považuje za nadávku a vulgární projevy, co ještě sneseš a co je již pro Tebe moc?
Apoziopezi snesu, vzývání všech svatých také.
A co „pěkného“ Ti říkají?
Většinou pouze to, že jsem je zařízl, a to se nestává tak často. Dalo by se říci, že v takových dvaceti procentech. Většinou mi to ještě zopakuje kapitán, když podepisuje výsledky.
Opravdu si přesvědčen, že si nikoho nikdy nezařízl?
Opravdu jsem o tom přesvědčen. V těchto nižších soutěžích člověk zvládne být stále u míče, a tak vidí vše. Když se náhodou někdy spletu, tak to tomu družstvu při nejbližší příležitosti vrátím.
Ani jsi nikdy „nezařízl“ protivníka Tvých rodných Úval?
Ne, to rozhodně ne, když nastane tato situace, tak většina rozhodčích ubírá „tomu svému“, ale já si myslím, že jsem i přesto objektivní.
Zatím jsme se bavili pouze o hráčích, jak se k Tobě chovají trenéři a jak fanoušci?
Trenéři sedí na lavičce, tak se s nimi moc často nesetkám, s fanoušky také ne. Já se s nimi nehádám, vlastně ani nemůže slyšet, co pěkného o mně kdy kdo pronesl. To slyší můj tatínek a moje sestřička. Ti se s nimi hádají a samozřejmě mě brání. Tatínkovi nic neudělají a sestřičce už vůbec ne, protože je to holka.
Kdybys měl bratra, tak by ses o něj při těchto hádkách bál?
Ne, protože jsou to jenom plané řeči. Nikdy k ničemu nedojde. Alespoň ne v takovýchto výkonnostních kategoriích.
Jak nejhůře Ti fanoušci vyhrožovali?
Pořádně mi vyhrožovali snad jenom jednou. Slibovali mi, že mi rozmlátí auto. Docela mě to pobavilo, protože já žádné auto nemám. Leda že by si smlsli na tatínkově autě.
A nakonec závěrečné klišé. Která vlastnost je pro rozhodčího nejdůležitější?
Rozhodnost. Rozhodnout se a za žádnou cenu se nenechat ukecat. Ať je rozhodnutí jaké chce, je nutné na něm trvat a neměnit ho. Když se opravdu stane chyba, tak je nejlepší to poškozenému družstvu hned vrátit.
Co víš ty o úplatcích ve vyšších soutěžích?
Ve vyšších soutěžích jsou úplatky samozřejmě běžné. Rozhodčí nepíská jednomu družstvu fauly, hráči se zlobí, nadávají rozhodčímu a jsou tak demoralizováni, že jsou málokdy ještě schopni soustředit se na hru. Málokdy je člověk plný negativních emocí schopen podat dobrý výkon.
Ty ses asi s úplatkem nikdy nesetkal?
To opravdu ne. Ti, kterým pískám si chtějí hlavně zahrát a je nutné, aby jim to někdo pískal.
ZÁVĚR
Původním tématem naší seminární práce byl sport vozíčkářů, ale po analýze tohoto tématu jsme dospěli k názoru, že by bylo vhodné rozebrat i jedno neméně důležité téma – trenérství. Jak již bylo citováno v předešlé knize, tak vozíčkáře nevede ke sportu ani tolik rodina a příroda, ale spíše speciálně vyškolení trenéři a rehabilitační pracovníci. Poslední téma bylo zařazeno z nerozhodného výsledku ankety. Dalo by se říci ze zce la protichůdných názorů respondentů.
Na náš dotazník odpovídalo celkem 10 respondentů. Všem bylo mezi 18 a 21 lety. Většina byli muži, ankety se zúčastnily pouze dvě ženy, jejich odpovědi se trochu lišily, nedávali důraz na výhru jako na sport samotný. Tento názor by korespondoval se slavným výrokem o ženách: „Ženě nejde ani tolik o důsledek jako o věc samotnou“. I jejich vztah jak k postiženým, tak k dětem byl málem mateřský. Ale zase tyto dívky byly v poměru starší a humanitně založené oproti klukům technického založení.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
3. PSYCHOLOGIE V PRAXI
Michal Klapač
Nakladatelství Transal Books
Praha 1994
4. ENCYKLOPEDIE OBECNÉ PSYCHOLOGIE
prof. PhDr. Milan Nakonečný
Nakladatelství Akademie věd České republiky – Akademia
Praha 1997
5. LIDSKÁ AGRESE
Ivo Čermák
4. NOVINOVÉ ČLÁNKY
časopis Vlasta 51/2000
ročník 54
str. 25
magazín deníku Právo
ze dne 16.prosince 2000
str. 12 – 14
5. DUŠEVNÍ HYGIENA A PREVENCE
manželé Machačovi
UK 1984
6.SPORT VOZÍČKÁŘŮ
Josef Kábele
Olympia 1992
7.INTERNET
WWW.HANDICAPSPORT.CZ
WWW.PARAPLE.CZ
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát